Domů Aktuality 100 let – Příběh dvou mrňousků

100 let – Příběh dvou mrňousků

62

Malé národy to někdy mívají v historii těžší. Zvláště, když mají okolo sebe mocné – mnohem početnější – sousedy. Stačí se v čase ohlédnout do 20. století a připomenout si příběh dvou „mrňousků“.

„S tátou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňouskové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí.” – jan masaryk

U prvního vkročíme do 20. století z doby temna, jak se nazývalo téměř třistaleté období pobělohorské. Československo získalo samostatnost v roce 1918. V Tibetu je vyhlášena „Deklarace nezávislosti“ už 1. 3. 1913. Vlivem sinchajské revoluce v Číně se rozpadla mandžuská dynastie Čching, která udržovala v hlavním tibetském městě úřad čítající několik desítek až stovek lidí. Po krátké občanské válce v roce 1728 byl totiž ve Lhase zřízen úřad „císařského místodržícího“. Úloha tohoto čínského protektora a vývoj v zemi během dvousetletého „tibetského temna“ jsou oproti českému modelu zcela zanedbatelné.

Republiku si Čechoslováci udrželi dvě desetiletí. Když zemi za nevlídných březnových dní v roce 1939 obsazovala německá okupační armáda, čekal Tibet podobný osudový okamžik za dvacet let – 10. 3. 1959. Za povšimnutí stojí (i když vezmeme v úvahu plíživou čínskou kolonizaci od počátku padesátých let), že tibetská samostatnost trvala déle než česká.

V druhé polovině 20. století už drtí oba národy stejná ideologie – komunismus. První snaha o její změnu, o „lidskou tvář“, přišla v Československu koncem šedesátých let. Byla rázně utnuta zahraniční intervencí a nastupuje éra „normalizace“. V Tibetu (a v celé Číně) v téměř totožném čase zuří tzv. „kulturní revoluce“. Tyto dva procesy nelze svou zhoubností a zrůdností srovnávat. Snad jedno mají stejné – velký soused má ten správný návod na uspořádání světa a slabší se musí přizpůsobit.

Rok 1989 přináší naději. Čínské jaro však zamačkaly do dlažby Náměstí nebeského klidu v Pekingu pásy tanků. Český podzim svobodu přinesl. V prosinci byl do čela státu zvolen nový prezident. Jiná hlava země (která však není více než půl století na mapách světa) dostává ve stejném měsíci v Oslu Nobelovu cenu míru. O pár měsíců později se poprvé setkají – Václav Havel a o rok starší Jeho Svatost dalajlama.

Dva malé národy. Jeden „v srdci Evropy“, druhý „na střeše světa“. Kulturně, nábožensky a geograficky si tak vzdálené – a přece v něčem blízké. Češi si můžou připomenout 100 let novodobé státnosti ve svobodné zemi. A Tibeťané? Vydrží tak velký a dlouhodobý tlak? Nepodlehnou procesu sinizace a nerozpustí se v bezbřehé čínské většině?

„Národ, ať je malý anebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak by přestal být národem.“ – Tomáš garrigue masaryk