Domů Aktuality Alenka v klášteře #28 – Hruška za deset rupií

Alenka v klášteře #28 – Hruška za deset rupií

278

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Holky mi dělají radost. Po dlouhém přesvědčování mne přestávají oslovovat ma’am a začínají mi říkat jménem. Asi tomu napomohlo to, že jsem jim to prakticky přikázala, když jsem tu zavedla tři nová pravidla. Pravidlo první – na hodinách angličtiny mluvit jen anglicky trochu ignorují, pravidlo druhé – oslovovat mne jménem respektují a na pravidlo třetí – nestydět se mluvit anglicky, si zvykají. V obraně proti oslovení ma’am jsem jim začala při odpovědi za jména přidávat slabiku la, kterou se v tibetštině vyjadřuje úcta a respekt: “Thank you, Lahmo la. Yes, Tashi la.” Holky se nejdřív bránily, že to tedy ne, ale pak se toho chytly a občas si tak odvětí navzájem.

Výuka jde dobře, i když jsem v jednu chvíli měla krizi. To když mi docházely nápady na konverzace, hry a cvičení. Nakopírované materiály, které jsem přivezla, jsou pro ně z velké části obtížné, a tak je používám spíš pro inspiraci. A nemá cenu učit je slovíčka typu hobby, sport, práce (tady se pořád dokola točí farmář, lékař a maximálně ještě úředník), jednoduché je to i s jídlem. Rýže, zelenina, dál, polévka a sušenky. Za celou dobu jsem je neviděla sledovat zprávy, dívají se jen na všelijaké seriály. Fakt není legrace učit bez učebnice, všechno vymýšlet, psát a připravovat tak, aby se to dalo vysvětlit jednoduše, a tudíž pochopit. Naštěstí tu mají aspoň knihu se základní gramatikou, která mi ušetří spoustu času s vymýšlením cvičení. Zatím vypadá, že se velmi osvědčilo rozdělení starších mnišek do dvou skupin. V menší skupině jedeme rychleji a probíráme víc gramatiky, ve skupině mnišek s horší znalostí víc procvičujeme a opakujeme. Když byly všechny pospolu, tyhle obvykle seděly vzadu. Teď, když jim můžu věnovat víc pozornosti, aniž by se jiné na hodinách nudily, jsou mnohem živější. Nestydí se mluvit, nestydí se jít k tabuli a psát.

Na odpolední čajovou přestávku jsem vzala krabičku s hromadou slov napsanou na nastříhaných kousků kartonu a nestačila jsem se divit. Holky hážou věty na vybraná slova o sto šest, nakonec je u toho i sranda, když některá vymyslí větu a ostatní se buď začnou vyptávat proč nebo začnou oponovat. O pár dní později vezmu nastříhané papírky s otázkami, baví je to úplně stejně a hned po prvním pokusu se mi otázky vrací pomuchlané, to jak šly z ruky do ruky, a taky pokapané čajem a dálem, to když si některé mnišky dojídaly zbytky od oběda. Pár studentek též iniciativně dělá “domácí” úkoly. Buď jen tak píší věty, které je napadnou, nebo sepisují slohy. Nejčastěji na téma Má rodina nebo Náš klášter. V druhém případě se nevyhnou popisu svých dvou učitelů a tak se o sobě dozvídám, že jsem beautiful and cute, což ve mně vyvolá upřímný záchvat smíchu. Další mniška mne chce nejspíš pobavit ještě víc, když napíše: “She teaches us very well and helps poor children like me.” Dívce je přes dvacet a působí jako veselá a spokojená mladá žena. Všechny bez rozdílu stále hodně baví křížovky a ještě víc šibenice. Obojí jim jde, v šibenici jsem je ještě neporazila.

Ale učitelkou, natož někde na běžné škole, bych být nechtěla. Ve větší skupině se mnišky často baví a tuším, že o spoustě jiných věcech než o angličtině. Když se ptám, jestli je jim probírané cvičení jasné, odpovídají kladně nebo se zeptají. Občas mne taky ve chvíli, kdy jsem uprostřed vysvětlování a rozepisuju vše na tabuli, rovnou hlásí, že nechápou. A mě přijde, že je to vždycky, když se přestanou bavit. Nejraději bych jim řekla – kdybyste dávaly pozor, bylo by to fajn pro obě strany. Časté štěbetání evidentně ruší nejen mne, ale i některé ostatní, které dávají víc pozor. Napomínat je nechci a nebudu, jsem tu na chvíli. Jen občas začnu mluvit hlasitěji, spíš aby mne lépe slyšely, když už je mám něco naučit, a nad nějakým rozčilováním se a pocity marnosti v duchu mávnu rukou. To nic, to se jen ozývá ego a spolu s ním otravuje mysl.

Celkem jsem rozmluvila i Tanpu, pro toho mám občas nějakou záludnou buddhistickou otázku. Nejdřív se obvykle brání, že je to moc těžké a neví, jak to vysvětlit, ale pak se zasnaží a rozpovídá. Jednoduše, s chybami, nicméně pochopitelné a srozumitelné to je a o nic víc nejde. Společné téma je fajn a otázky občas dává i Tanpa. Třeba jaká u nás převažuje víra, přesvědčení. Když odpovím, že u nás je většina ateistů, připadá mu to smutné.

Taky nám přivezli nová okna. Tedy okna – jen nezasklené dřevěné obdélníky, skla se do nic budou dávat později. Montují se do rámů v levém, nedokončeném křídle kláštera. Nejspíš to byla jednorázová zakázka s omezeným rozpočtem, neboť to zdaleka nejsou všechna okna, ale v každém jen ta otevírací půlka, druhá bude zasazená napevno. Dělníci tyhle rámy během pár dní přimontovali a zmizeli. Zůstaly tu po nich hromady voňavých hoblin.

V sobotu jsem neodolala a za deset rupií si v Kaze koupila hrušku. Z hromádky omačkaných plodů jsem si vybrala tu největší a byla dobrá. Prodavač měl i jablka, ta byla jednou tolik dražší. Jo, jablko si dám nejpozději za necelé tři měsíce, to už uteče jako nic. U jiných stánků ovoce neměli, tedy pokud pominu banány. Jak jsem se mnišek ptala, tak tady syrovou zeleninu prakticky opravdu nekonzumují, na tu si tedy ještě chvilku počkám.

Co mě nepřestává mile překvapovat je vřelost a pohostinnost místních lidí. Jedno nedělní odpoledne se Tanpa rozhodne, že pojede k řece umýt auto a ptá se mě, jestli chci jet taky, prý se tam dá hezky projít. Jedu a s námi ještě tři mnišky. Tanpa nás vyloží u řeky a jede ještě něco vyřídit, my po prašné cestě scházíme ke korytu širokému dobrých dvacet metrů. Vody je tu ale málo, je tu jen jeden větší proud a pak spíš drobné potůčky, tu a tam se spojující a zase rozdělující. A mezi nimi na ostrůvcích tráva, místy schovaná po rozloženým sušícím se oblečením, které tady místní perou. Jdeme dál, dostáváme se k rozlehlejší travnaté ploše, kde si hraje a dovádí několik desítek dětí. Základka z Kazy si vyrazila na piknik a když nás spatří několik učitelů, hned nás usazují a staví před nás talíře s výbornou kari cizrnou, přidávají sedlé mléko a smažené placky kuras. Pak ještě každá dostáváme banán a bonbon. Někteří z učitelů se mnou i prohodí pár slov anglicky. Třeba o tom, jak je tohle místo hezké a jak je potřeba ho udržovat čisté, bez odpadků.

Taky mluvím s Joe, Novozélanďankou středního věku, která ve škole pomáhá. Pro děti připravuje různé aktivity, projekty, kroužky. Děti s ní často tráví i odpoledne, to když rodiče nemají čas. Něco mi to připomíná.

Jiné odpoledne mi mnišky do pokoje přinesou misku polévky, prostě jen tak. Udělaly si pozdní svačinu a přišly se rozdělit. Misku si beru a děkuju, ač polévku vzápětí odkládám do své šatny, aby se mi v pokoji nešířila vůně jídla. Mám “rozcvičeno” a protože jsem poslední dny jógu trochu odbývala, chci nejdřív cvičení dokončit. Kromě toho na polévku nemám moc velkou chuť, neboť jsou to jen dochucené instantní nudle Maggi. Holky je mají celkem rády, chroupají je i jen tak suché, berou si je jako svačinu na cesty. Já po zbytek cvičení přemýšlím, co s polévkou udělat. Sníst, nesníst, kam s ní. Nakonec po cvičení studené a tou dobou už důkladně nasáklé nudle spořádám, nejvíc asi z úcty k mniškám.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #27 – První zkamenělina

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokowang

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet