Domů Aktuality Alenka v klášteře #25 – Vnitřní svoboda v klášteře

Alenka v klášteře #25 – Vnitřní svoboda v klášteře

436

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Dnes jsem se při cestě do Kazy svezla na korbě malého náklaďáčku, kabina byla plná. Krásná cesta, opět připomínka dětství, kdy nás děda vozil ve valníku za traktorem. V Kaze jsem se nachomýtla k velké púdže v mužském klášteře. Hluboké tóny hlasů byly slyšet až na ulici, tak jsem neváhala a šla se podívat. Obrovská vrata kláštera byla otevřená, může se chodit dovnitř i ven kdykoli během obřadu, ale já, nevím proč, zůstala sedět před vchodem. Na mramorové podlaze, opřená o sloup. Kolem procházející mnich mne posílal dovnitř, stejně jako o chvíli později jeden z mladších, který mi dokonce přinesl kelímek s čajem. Slaným, stejným jako jsem snídávala v Manali. Mně se líbilo venku, poslouchat mantry, nechávat se ovívat větrem a pozorovat vrabčáka poskakujícího na prahu chrámu. Někdy mám pocit, že už jsem všechno jednou zažívala, že znám tóny i texty. Jen jsem asi nedávala dost pozor, tak teď mám šanci si to zopakovat. Odpověď na častou otázku, jestli jsem v Indii poprvé, bych nejspíš měla doplnit o spojení “v tomto životě” ano.

Myslím, že splněné sny ve skutečnosti nejsou splněnými sny. Jsou realitou, kterou jsme mohli předem zahlédnout. Mnichy a mnišky si domů nejspíš nepovezu, abych je každé ráno mohla poslouchat, tak jsem si alespoň koupila zpívající misku. Taky jsem si v Kaze dala za deset rupií zmrzlinu. Byla dost průměrná, ale aspoň jsem podpořila místní ekonomiku. Po návratu domů jsem zapřemýšlela, co dělat. Čtení je dost, můžu kreslit (rozděláno mám několik obrázků, které průběžně vybarvuju), můžu se jít projít, i když chůze do kopce mi stále moc nejde. Po rovině se pohybuju průměrně, někdy i rychle, ale při vyšší zátěži se projeví jak netrénovanost, tak řidší vzduch. Cvičit jógu budu později, po obědě by to nebyl dobrý nápad. Výuku mám připravenou na pár dní dopředu. Začínám mít pocit, že tady vedu příliš pasivní život, chybí mi fyzická práce i intenzivnější mentální aktivita. Pokojíček mám uklizený během čtvrt hodiny, občas aspoň umyju koupelnu. Nádobí by mě tady asi umývat nenechali, a nejspíš by si mysleli, že jsem se pomátla. Jiná práce, snad ještě kromě praní vlastního prádla v kýblu, tu není.

Himálaj - horyPříští týden máme jako téma výuky běžný život v klášteře, možná bych se mohla zapojit do vaření. Jen tu teď máme skupinu dekoratérů, kteří štuky a barvami zdobí novou velkou modlitebnu, a s nimi i kuchaře na výpomoc, aby toho vaření nebylo na mnišky moc, tedy aby kvůli službám v kuchyni nepřicházely o výuku. Trochu mám obavu, abych se jim při vaření spíš nepletla a dotazy, jak se připravuje to či ono, nezdržovala.

Časoprostor mezi psem a vlkem

Nějakým způsobem jsem se ocitla v druhé polovině pobytu. Kdyby se mě ještě před měsícem někdo zeptal, co bylo nebo je na pobytu v Indii nejlepší, odpověď by byla stejná. Rozhodnutí se na cestu vydat. Na otázku, co bylo nejhorší, bych bývala řekla, že myšlenky na návrat. To už pominulo, domů se začínám těšit, i když vím, že budu muset uklízet, co jsem si nadrobila. Není to o pocitu, že by mi cokoli chybělo, už ani nevím kdy mi bylo naposledy smutno a život je tu do velké míry pohodlný. Trochu si připadám jako na prázdninách u babičky. Doma a přeci ne doma, s minimem povinností a maximálním servisem. Někdy se těším na úplně obyčejné věci, jako je stůl se židlí, protože vsedě na matraci u sotva třiceticentimetrového stolku se moc pracovat nedá. Své nohy skládám všelijak pod sebe, kolem sebe nebo je natahuju pod stůl a pak je mám otlačené od hranolu, který spojuje nohy od stolu.

Himálaj

Možná se těším na to, až zase začnu chodit plavat nebo denně používat deodorant, trochu se těším i na některá jídla, na čerstvou zeleninu a ovoce. Na rodinu a přátele myslím každé ráno při púdže, jsem s nimi a snad i oni se mnou. O těšení to celé ale moc není, nechci se myšlenkami na budoucnost okrádat o bytí v přítomnosti. Tady mám jedinečnou příležitost ke studiu, ke cvičení fyzickým i psychickým. Tolik jsem se toho chtěla dozvědět o místním životě a o místních lidech, a třeba o tom, proč se děti a mladí lidé stávají mnichy a mniškami. Odpovědi na většinu otázek se dozvídám tak nějak mimoděk, spíš průběžně než cíleně. A do toho se dost dozvídám i sama o sobě. Každý den si při různých příležitostech uvědomuju, že bych v klášteře natrvalo žít nechtěla a zároveň čím dál tím víc vidím, kolik toho my na západě děláme proto, abychom byli nešťastní. Jednou jsme tencí, tlustí, malí nebo vysocí, bledí či snědí, s vlasy dlouhými, kudrnatými, rozcuchanými nebo žádnými, a nelíbí se nám to. Jednou nemáme co dělat a nudíme se, pak toho máme moc a zase si stěžujeme, že nemáme čas na nic ostatní. Občas proto, že místo jedné skutečné věci řešíme tisíce představ a domněnek. Stále a pořád dokola chceme přesný opak toho, co máme. Neustále bojujeme sami se sebou, když chceme zhubnout, přestat kouřit, začít cvičit nebo nedej Bože, začít myslet “pozitivně”. Máme strach, aby nám nebyla zima nebo horko, fyzickou práci považujeme za dřinu nebo jí dokonce pohrdáme a pak si huntujeme těla ve fitku.

Bojíme se toho, co si o nás myslí ostatní, přitom ostatní se zase bojí toho, co si o nich myslíme my. Někteří z nás by tak rádi něčemu nebo někomu věřili, ale zapomínáme přemýšlet o tom, co vidíme a slyšíme, nebo jsme dokonce líní si vše přebrat a zvážit a tak buď věříme slepě nebo vůbec. Sami si stavíme hranice mezi vnější a vnitřní svobodou. Proč, proč, proč. Co je to za soutěž, kdo je vítěz a kdo poražený? Ke komu jinému bychom měli být upřímní, když ne sami k sobě?

I mnišky v klášteře mají svá trápení, občas slyším, že se jim stýská po rodině, ač jsou dospělé. Chodí na kontroly k lékaři, některé průběžně berou léky a všechny jsou šťastné, když se dostanou do Kazy na “nákupy”. Jednou měsíčně, tak jim to povoluje zdejší řád. Jsou to pořád bytosti ze stejného světa, jen s trochu jiným životem a jiným pohledem na něj. Já sama občas nedokážu rozklíčovat, v jaké situaci a v jakých souvislostech se ocitám a co jsem zač. Mniška nemniška, učitelka, která se tady sama spoustu věcí učí. Sestra nebo velký bratr, který beztak nejčastěji sleduje a hlavně neustále hodnotí sám sebe. Že bych chtěla shodit pár kil znamená odmítat místní pohostinnost a občas nedojíst oběd nebo nejít na večeři, což není žádná tragédie – zbylé jídlo se dává krávám a rozhodně nejsem jediná, kdo trochu jídla nechá. Po obědě vyběhnout na procházku je fajn, nedat si odpoledne k čaji svačinu se učím pomaleji, ale jde to. Žaludek a mysl se prostě musí naučit spolupracovat, jinak to nejde. Jídla je kolem pořád dost a pokaždé mi chtějí přidávat. Při snídani, při obědě, při večeři a mezitím při dopoledním i odpoledním čaji. Žádné strádání, jak by se mohlo předpokládat. I když se může zdát, že redukční dieta bude mít v klášteře jiný rozměr, je to zase jen o vůli, o ničem jiném. Taky se přede mnou stále objevují sušenky a další sladkosti. Při svačinách, při návštěvách rodin mnišek nebo při větších púdžách, kdy se část obětin rozdělí a odnese do nedaleké vesnice a část si rozdělíme mezi sebe. Kromě obětního těsta tsampy, pro púdži doplněné o oříšky a rozinky, jsou to velmi často právě sladkosti. Takže balíčky sušenek schovávám pro případné návštěvy a na horší časy, kromě toho na ně zdaleka nemám pomyšlení tak často. Mnohem lepší mi přijde třeba čerstvý hrášek, který tu mlsáme už několik dní, a po čase tak mám čerstvou, syrovou zeleninu. A kdybych přeci jen měla během dne na něco chuť, je to jednoduché. Je tu Ramesh, náš nový kuchař a strážce kuchyně. Drobný a hubený jako většina Indů, s čokoládovou kůží, vlasy jako uhel a klidnýma, spokojenýma očima. Před pár týdny tady spolu s ostatními dělníky tvrdě makal na stavbě. Pak se nějakým způsobem dozvěděl, že Tanpa pro klášter hledá kuchaře, a přihlásil se, má zkušenosti s vařením v hotelu. Prostě bere práci, jaká se naskytne, a tak existuje. Jelikož pro něj v klášteře není volný pokoj, přespává v garáži. A protože je kuchyně mnohem útulnější, logicky tu tráví čas i pokud nemá zrovna co na práci.

Takže si odpouštím někdy dopolední, někdy odpolední výlety tu do lednice pro zeleninu, jindy pro timok od včerejší večeře nebo i za rozpustnou kávou, kterou jsem objevila v jednom z regálů. I když mě Ramesh nejspíš v místní mini hierarchii považuje za výrazně nadřazenější než je on sám, mě je stydno do kuchyně chodit. Každé jídlo má svou danou dobu, porce jsou velké dost a z jakého důvodu bych měla chtít a mít něco navíc? Samozřejmě se můžu zaměstnat důležitějšími věcmi, než šmejdit po kuchyni. Času nakonec není tolik, jak bych si přála, a neklid se opět vytratil. Taky mi přijde, že návštěvy kuchyně byly spíš ukojení tužeb, touhy po svobodě a trošce nezávislosti, nebyla jsem zvyklá, aby mi někdo denně připravoval a servíroval všechna jídla. Do vaření se nakonec zatím nezapojuju, Ramesh neumí anglicky a jen koukat by mě nebavilo. Kromě toho, v klášteře průběžně pracuje několik dekoratérů, kteří se tu i stravují a mnišky sestavily týdenní menu z těch nejjednodušších jídel, aby při momentálním větším počtu strávníků měly snadnější plánování nákupů. Ke snídani na střídačku dvakrát týdně rizoto, dvakrát polévka thukpa, pak ječná kaše, chapati s máslem a smažené placky kura s cizrnou. K obědu rýže s dálem, sic každý den z jiné luštěniny, k večeři dušená zelenina s moučnou přílohou, na střídačku timok nebo čapáti. Při vší skromnosti, tohle všechno bych zvládla připravit i bez názorné ukázky a kromě toho to už buď stejně znám nebo to doma vařit nebudu.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #24 – Jeskyně jako oblíbené meditační místo

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #26 – Čech, Španělka a Kolumbijec na návštěvě

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokowang

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT