Domů Aktuality Tibet – Pár slov RNDr. Petra Rybáře

Tibet – Pár slov RNDr. Petra Rybáře

254

Festival ProTibet 2019 připomenul 60. výročí povstání Tibeťanů ve Lhase. Jeho cílem je vyjádřit solidaritu a morální podporu s Tibeťany, kteří žijí ve své nesvobodné zemi i v exilu. Co si o Tibetu myslí pan doktor Petr Rybář?

Co mi dal Malý Tibet, aneb Dvě ponaučení z cest do Himálaje.

Tibet – dnes čínskou autonomní oblast – jsem nikdy nenavštívil, zato v Malém Tibetu-Ladakhu, který je součástí indického státu Jammu a Kashmir, jsem během dvou výprav prožil celkem asi čtyři měsíce. Ačkoliv to není bůhvíjak dlouhá doba, bílé štíty Kašmírského Himálaje a především lidé, sídlící v údolích pod nimi, mi natrvalo změnili život. Byli to většinou chudí, ale přesto moudří horalé; ovšem potkal jsem tu i dalajlámu… Ta setkání byla vesměs zdrojem hlubokých prožitků, které postupně přerůstaly v životní zkušenosti a ovlivňovaly můj osud. Napsal jsem o nich svoji první knihu, nacházel v nich oporu v každodenním životě i při dalších výpravách po světě…

Poprvé jsem přes bránu velehor – 3528 m vysoký průsmyk Zoji La na trase mezi Šrínagarem a Léhem – projel záhy poté, co se cizincům dlouho zakázaná oblast v roce 1974 otevřela světu. Východočeská himálajská expedice byla v r. 1976 zřejmě první československou skupinou, která do Ladakhu vstoupila od doby Ferdinanda Stoličky.

„Snad se mi zítra podaří fotografie, vždyť tato ves se vymyká jakémukoliv popisu. Je to prostě oživený pravěk – z plochých kamenů, hlíny a proutí utvořené hranaté stavby, vzájemně spojené v nepochopitelný systém podlaží. Vůbec nerozeznáš, co je chlév (i když většinou bývá dole) či kde bydlí lidé!“ uvádí jedna z prvních poznámek v deníku.

S koňskou karavanou jsem pochodoval kolem řeky Suru, zkoumal přírodu a zažíval pocity skutečného cestovatele, třeba Svena Hedina, který před desetiletími prošel touto – v doslovném překladu – Zemí průsmyků. Čas se v ní nadlouho zastavil a v řeči literátů bývala proto nazývána „poslední Šangri La“ podle Hiltonových Ztracených obzorů – v nitru velehor ještě ve 20. století žila na pomezí mladší doby kamenné a hlubokého středověku. Pro Evropana v těžko představitelné chudobě a bez šance na přijatelnou hygienu (vždyť voda teče z ledovců a kromě trochy sušeného dobytčího trusu není čím ji ohřát) zde však sídlili vyrovnaní a spokojení lidé, svorně vedle sebe buddhista i muslim. Za hradbou himálajských hřebenů netušili, jak se žije jinde, a soudili, že se mají nejlépe na světě (asi věděli o někom, kdo se měl ještě hůř než oni) Na tohle ponaučení jsem nikdy nezapomněl a rád ho pak připomínal nespokojencům s životem v rodném Česku…

Když jsem se po třech desítkách let znovu vrátil, nemohl jsem přehlédnout, že Ladakh učinil obrovský skok z dávnověku k tržní ekonomice. Ovšem jen zevně, ve své podstatě zůstal stále málo známou a tajuplnou zemí. A taky moudrou zemí. Uprostřed náročných životních podmínek jsem znovu potkával přívětivé a usměvavé lidi, jejichž názor, ovlivněný hlavně buddhistickým viděním světa, se i mně stal životním krédem. Rád ho opakuji lidem kolem sebe: „Když život sám o sobě přináší různé problémy a strázně, proč si ho ztěžovat ještě tím, že o nich budeme přemýšlet!? Proč být smutný…“