Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #2 – Hurá do Dillí

Alenka v klášteře #2 – Hurá do Dillí

925

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Koang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Na letišti ještě úspěšně vyřizuji poslední nutnost, kterou jsem úplně ignorovala – dobíjecí kupon na telefon. Krosnu balím do igelitové folie a nechávám se odbavit. Zbývající čas na letišti uteče rychle a už sedím v letadle směr Istanbul, kde mě čeká dalších šest hodin čekání. Spolu se mnou cestuje dalších sotva dvacet pasažérů, všichni máme “k dispozici” minimálně dvacet sedadel. Je to zvláštní, dosud jsem nic podobného nezažila. Samotný vzlet se mnou silně zacloumá, rozbrečím se štěstím. Poprvé v životě. Zvláštní mi nakonec přijde celá cesta. Do hlavy se mi vkládá spousta myšlenek. Myslím na partnera a uvědomuju si, že mu nemůžu bránit v tom, aby mě miloval, nemůžu uhýbat před jeho láskou. Protože čím víc se snažím vymanit, tím víc se tím nechávám spoutávat.

Kdo nebo co nastavuje vzorce, podle kterých řadíme věci do souvislostí? My sami v sobě, kolektivní vědomí nebo ještě někdo či něco jiného? A co se stane, když tyto vzorce porušíme?

V Istanbulu mě přivítá mezinárodně univerzální letiště. Kupuju si vodu a chvíli se toulám, marně hledám, kde bych se připojila na wifi. Nenalezeno, tak si sedám do kavárny, čas trávím střídavě sepisováním všelijakých rádoby filozofických úvah, které mě napadají, a pozorováním lidí. Brzy se otevře brána k letadlu do Dillí a tak se přesouvám do haly. Tady si chvíli povídám se starší Francouzkou, která prozrazuje, že v Čechách prožila asi 4 roky a s roztomilým přízvukem dodává “Mluvím hezky česky.” Obě se tomu zasmějeme.

Nasedám do letadla směr Dillí. Vedle mě sedí starší pán, kterého vůbec nedokážu nikam zařadit, tváří se nepřístupně a trochu zvědavě, pozoruje lidi kolem. Za chvíli mi podává ruku a představuje se. Eyal, z Izraele. V Indii už byl mockrát, jezdí tam pracovně. Vida, do Izraele často jezdí má nejlepší kamarádka, přijde mi to jako dobré znamení. Pouštíme se do řeči a během skoro sedmihodinového letu probereme rodinu, práci, víru, Bibli jako praktickou knihu pro život. Spát se během letu moc nedá, skoro celou dobu kousek od nás střídavě pláče a křičí asi dvouletá holčička. Nakonec přijde řeč i na ubytování v Dillí. Mám přes Coachsurfing domluvený nocleh u jedné Indky, ale moc netuším, jak to budu hledat a za taxi se mi moc utrácet nechce. Přemýšlím, jestli to mám vůbec zkoušet, přeci jen je to Indie. Eyal mi nabízí, ať jedu s ním do hotelu a když se mi to nebude líbit, můžu jet na předem domluvené místo. Přijímám.

Dilli

Přílet do Dillí je brzy ráno, kolem páté hodiny. Procházíme imigrační kontrolou a vyzvedáváme zavazadla. Nevím proč, ale místo na taxi jdeme na metro. Vida, i tím metrem se svezu, jak jsen chtěla. Linka z letiště je nová, a v tuhle hodinu prakticky prázdná a vede až do centra A oproti pražskému metru má to indické hned několik odlišností. Před vstupem do prostoru musíte projít bezpečnostní kontrolou podobnou těm letištním, zvlášť jsou fronty pro muže a pro ženy. V některých vagónech jsou pro nás poněkud humorné nápisy „Prosíme pasažéry, aby si nesedali na zem“, nebo tu mají vagóny vyhrazené pouze ženám. Ani se nedivím, ve špičce je metro opravdu hodně narvané. A ne každému je příjemná těsná fyzická blízkost dalších lidí, nemluvě o možném obtěžování. Ale nepřipadá mi, že by se konkrétně v tomhle lidé v indickém metru nějak lišili od lidí v pražském metru, jeden mladík mě dokonce při jedné z dalších cest pouští sednout. Od metra do hotelu je to kousek, ale kvůli zavazadlům si přeci jen bereme motorikšu. Vidím první krávy čůrající přímo na ulici a o chvíli později v hustém provozu i chudáka slona.

Hotel vypadá solidně, mají tu wifi a pokoj usmlouvám za dobrou cenu. Je rozhodnuto. Eyal má také jen jednu noc, druhý den večer odlétá za dalšími obchodními schůzkami na druhý konec Indie. I já mám přesun naplánovaný na druhý den večer. Abychom nemuseli každý platit den a půl, bereme zatím jeden pokoj s tím, že do druhého se přihlásím až odpoledne a druhý den ráno přesuneme všechny věci ke mně, tedy dvě samotné rezervace na 24 hodin. Je to zvláštní, jak se věci dějí. Eyal mě vyzývá, ať si klidně lehnu do postele, stejně za chvíli odchází na schůzku. Vděčně přijímám, i když si po jeho odchodu ještě dávám sprchu. Trochu se prospím, napíšu pár přátelům a hlavně mé kontaktní osobě v Indii, mnichovi Pemovi, který je on-line. Prima, nemusím mu volat, jak jsme byli domluveni. Eyalovi na papír sepíšu pár tipů na zajímavá místa v mém oblíbeném Irsku, kam se v létě chystá. On mezitím přichází, tak to ještě trochu probereme a pak mě bere ven na oběd.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #1 – Odjíždím

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #3 – Konečně do hor

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Koang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #vicnezdarek

Podpořte MOST ProTibet přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT