Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #6 – Setkávám se s rinpočhem

Alenka v klášteře #6 – Setkávám se s rinpočhem

1828
Klášter - obřad

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Koang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Cítím a snad i mám podporu většiny lidí, se kterými se tu setkávám. Ať už je to energický láma, pod kterého spadá náš klášter a se kterým se, ač umí anglicky jen pár slov, prakticky pořád musím smát, nebo malíř buddhistických obrazů, jež u nás momentálně pracuje. O něco klidnější, přesto stejně charismatický pán kolem padesátky. Ten je mi nakonec velkou pomocí při návštěvě místní policie kvůli registraci dlouhodobého víza. Prvně jsem na policii šla sama, policejní úředník mi nejspíš moc nerozuměl a poslal mě do sousedního většího města. Když to pak říkám v klášteře, mniška Sangmo jen mávne rukou, že je jen potřeba, aby mi na policii někdo pomohl, že se mnou někoho pošle. Jde tedy pan Malíř (jelikož jsem jeho práci viděla, nemůžu jinak než s velkým M, protože doteď nevím, jak se jmenuje). Snaží se úředníkovi vysvětlit, že jen potřebuju registraci. Ten si stále neví rady a tak kamsi volá. Odpovědí je, že se za mě musí někdo oficiálně zaručit – Malíř kývá, že ano, že to může být on – a také že mám přijít později odpoledne, že dorazí úředníkův nadřízený. Na další návštěvu policie jdu sama, s nadřízeným se naštěstí anglicky domluvím. Chce po mě kopii pasu a víza, sám si to obstarat nemůže. Ve městě si kopii vyřídím, donesu na policii a mám za to, že pro tuto chvíli je vše vyřízeno. Doma však ještě zjistím, že Malíř si obstaral hlavičkový papír našeho kláštera, na který se za mě upíše. Sama jsem výtvarník, ač, amatér. Že by dobré znamení, potvrzení správnosti cesty? Nebylo té pověrčivosti už dost?

V mlhavém obzoru, za temnými mraky, vidím vycházející slunce. Je to letní slunce, slunce, které má sílu. Mraky, i temné mraky, jsou potřeba. Přinášejí chladivý, příjemný stín a vláhu, ze které stejně jako ze slunce žijeme. Nic není dobré, nic není špatné. K životu potřebujeme obě strany, abychom našli vyrovnanost, abychom si více vážili toho, čeho máme v danou chvíli méně.

Klášter - mnichSe Sangmo se začínáme čím dál víc přátelit. Ochotněji odpovídá na mé, někdy trochu všetečné otázky kolem buddhismu a života v klášteře. Některé věci snad sama neví (jako třeba když se více ptám na její kolegy učitele či kuchaře – na jednu stranu je evidentní, že se všichni mají moc rádi a mají k sobě úctu, ale není vidět, že by se spolu někdy víc bavili), někdy se jí asi odpovídat nechce, ale po pár dnech zjišťuje, že nejsem úplně hloupá Evropanka, která o jejich kultuře nemá ponětí, a baví se stále více a otevřeněji.

Je tady můj druhý víkend v klášteře. Sobotu trávím částečně na “osobní” procházce, částečně přípravou na výuku. A ještě na delší procházce se Sangmo a Wangchukem. Jdeme do přírody, přes jabloňový sad do kopcovitých lesů. Ač se prakticky celou cestu baví spolu a já jim nerozumím ani slovo, je mi s nimi tak dobře. Večer se pak od našeho lámy, který se vždycky objeví jen tak mimochodem a zase zmizí, dozvídám, že druhý den přijede do svého letního sídla kousek odsud rinpočhe. Sangmo ani Wangchuk jej přivítat nejedou, oba mají důležité věci na vyřízení, tak nakonec vyrážíme s našimi studenty, kuchařem a Malířem. Jedeme místním autobusem, který by u nás mohl být v provozu tak před padesáti lety. Jízdné od nových cestujících po každé zastávce vybírá řidičův parťák prodírající se mezi sedačkami s namačkanými cestujícími. Mniši mě berou do party a u revizora hlásí, že patřím k nim, máme hromadnou jízdenku a tak nemusím nic platit.

Přijíždíme na místo a mniši s místními dokončují přípravy na přivítání. Na indické poměry je to velmi malá akce, je tu tak padesát lidí. Na chodník se malují buddhistické symboly, pak se cesta posype okvětními lístky, všude to nádherně voní. Do příjezdu rinpočeho zbývá ještě dost času a tak si sedáme na připravené plastové židle. Naši mniši vytahují mobily, které mohou používat právě jen o víkendech. Někteří evidentně hrají hry, jiní si nejspíš píší s kamarády. Jeden z nich zničehonic zarapuje “Baby, I’m a superman!”, zbytek se na sebe překvapeně otočí a všichni se rozesmějeme. Čekáme velmi vzácného a váženého člověka, ale žádné napětí tu nepanuje. Od jednoho z našich mnichů také dostávám bílou hedvábnou šálu – kathak. Pozoruju starší mnichy z místního kláštera a říkám si, jakou mají sílu, jestli je právě na jejich bedrech držet rovnováhu tohohle světa. Někdo dostává echo, že už je rinpočhe poblíž a tak se přesouváme ze židliček na trávník ke vchodu do sídla. Půjčuju si od Malíře zapálenou vonnou tyčinku, že mu ji hned vrátím, ale on už ji zpět nechce, můžu si ji nechat.

Klášter - mnichDorazil rinpočhe. Rychle si stoupáme do řady podél chodníku, většina před sebou drží kathak. Rinpočhe je velmi mladý, je mu tak sedmnáct let. Doprovází ho několik lámů, on sám se pozorně rozhlíží kolem a občas někomu pokyne. Prochází kolem mě a náš láma mu cosi zašeptá. Rinpočhe ke mě přistoupí, vezme můj kathak a položí mi ji kolem krku. O něčem podobném jsem nikdy snad ani nesnila, možná je to potvrzení správnosti mé cesty.

Průvod vchází do domu a my ostatní se vracíme zpátky na plastové židličky. Místní mladíci roznášejí kelímky a rozlévají limonádu, po nich pak mladé ženy nabízí slaný tibetský čaj a v mističkách vynikající sladkou rýži s rozinkami a oříšky. Dávám pozor, abych si čajem nepolila svůj kathak, abych si ho vzápětí propálila vonnou tyčinkou, kterou stále držím. Pár lidí odchází, Malíř se mě ptá, jestli chci ještě vidět rinpočheho. Kývám, že ano, tak jdeme. Vzápětí se mě ještě ptá, jestli mám s sebou peníze. Kolik? Asi tak sto rupií, na naše asi třicet korun. Před vchodem do malé místnosti ještě dostáváme útržek červené látky s uzlíkem, po jednom přistoupíme k rinpočhemu a pokloníme se, přijímáme útočiště. Všechno proběhne tak rychle, ani se nestačím rozhlédnout a jsem venku. I tak to bylo dost silné. Zpátky jedeme zase místním autobusem, nechávám na sebe otevřeným okýnkem proudit vítr a v sobě doznívat události a usazovat sílu.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #5 – Usazená v Manali

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #7 – Klášterní pes Alík, můj nový přítel

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Koang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #vicnezdarek #buddhovydcery

Podpořte MOST ProTibet přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT