Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #10 – Výlet se Sangmo za její rodinou

Alenka v klášteře #10 – Výlet se Sangmo za její rodinou

1623

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Během jedné odpolední procházky Sangmo vymyslí, že bychom o víkendu mohly navštívit buď její kamarádku v nedalekém klášteře, nebo pár jejích příbuzných v přibližně třicet kilometrů vzdáleném městečku. Souhlasím a říkám, že se s lidmi setkávám ráda a budu vděčná za jakýkoli výlet, s doprovodem je to přeci jen o něčem jiném. První výlet se koná ke kamarádce. Klášter určený pouze pro mnišky je výrazně větší, než ten náš. Vlastně to ani není klášter v pravém slova smyslu, jsou to jednotlivé domky vystavěné v prudkém kopci a obklopující chrám a stúpu. Je tu nádherný klid, ticho a voní tu lesy. Sangmina kamarádka mniška se též jmenuje Sangmo a i když neumí ani slovo anglicky, vůbec to nevadí. Moje Sangmo občas něco přeloží, po většinu času si holky povídají spolu a já si prostě vychutnávám spočinutí v přítomnosti. S lidmi, co možná znají podstatu života a na místě, jehož sílu nelze popsat. Jdeme se projít ke chrámu a ke stúpě, odkud je úchvatný výhled do údolí s říčkou, děláme pár fotek a vracíme se do Sangmina domečku. Během chvilky pro nás připraví výbornou zeleninovou polévku, ale sama nejí, nabídne jen nám. Pak mě má Sangmo jde vyprovodit na autobus. Domů se vracím sama, má dočasná sestra zůstává přes noc až do neděle. Já si pak v neděli dopoledne dělám pěší výlet do jednoho z kopců nad městem, sice po silnici, ale i tak to stojí za to. Je tu klid, jen pár novějších hotelů a opět nádherné výhledy. Hor se prostě nemůžu nabažit a napadá mě, že bych svou fotogalerii měla přejmenovat z India 2106 na Hory z 1000 a 1 pohledů.

Další víkend se opravdu vydáváme k příbuzným, konkrétně k Sangmině tetě, která žije u svého syna s jeho rodinou, tedy již dospělým synem a jeho rodinou. Sangmo mi o nich předem pár věcí vypráví, ale v tom, kdo je kdo, se moc neorientuju, rodina je řekněme rozvětvená. V sobotu po obědě vyrážíme na bus a jedeme necelou hodinku. Není to daleko, ale cesta je dost členitá a zastavuje se často, něco jako naše MHD. Po cestě si (opět) užívám výhledy do okolí a hlavně nekonečné, pulsující a do srdce se vpíjející místní songy, které řidič hlasitě pouští z repráků. Během cesty ještě Sangmo vyřizuje telefonát – volá jí bratranec a ptá se, co nám mají uvařit. Připomene mi to české rodiny a naší starostlivost, Sangmo bratrance uklidní, že nepotřebujeme žádnou zvláštní péči. Po výstupu z autobusu přejdeme most přes divokou řeku a stoupáme do prudkého kopce. Je to jakási zkratka, něco jako přestupní stanice. Dostáváme se o pár desítek metrů výš na další silnici, kde nasedáme do dalšího autobusu a pokračujeme sotva deset minut. Jsme na místě, malé a klidné městečko je kouzelné a s Manali, touto dobou už přeplněným turisty, se nedá srovnat. Přicházíme k domku Sangmina bratrance, kde se nejdříve zdravíme se Sangminou tetou – minimálně sedmdesátiletou babičkou, sedící na dvorku na zemi a spřádající ovčí rouno. Uvnitř domu nás vítá rozesmátá žena, bratrancova manželka – Sangmo zjednodušeně říká švagrová. Domek je nejspíš dost starý a ne moc udržovaný, ale lidé žijící v něm vše vynahrazují. Dostáváme čaj a nastává podobná situace jako před týdnem – jen tak sedím a pozoruju dění kolem. Postupně se objevují a zase mizí další členové rodiny, tedy snacha Sangminy švagrové se dvěma malými holčičkami, asi tři a šest let, její manžel (tedy syn Sangmina bratrance) a pán domu, tedy samotný Sangmin bratranec. Holčičkám jsme přivezli čokoládky a banány, ale obě se za celou dobu mé návštěvy opravdu hodně stydí a pokradmu mě chvílemi pozorují. Později odpoledne se jdeme projít do místního kláštera, tentokrát mužského (i se školou pro malé mníšky, které vidíme dovádět na hřišti).

Klášter - mníšekKonečně mám i jednu fotku se Sangmo, jak sedíme na prahu chrámu. Tak trochu jako sestry. Po návratu mi Sangmo nabízí, jestli se nechci osvěžit, za což jsem ráda. A jak správně tuším, mám na výběr buď z venkovního kohoutku, u kterého později vidím mladou maminku prát prádlo, nebo koupelny tak trochu ve stylu té naší klášterní. Maličké stavení pár kroků od domu za jedněmi dveřmi skrývá turecký záchod (tentokrát nesplachovací) a za druhými prostor (nevím, jak jinak to nazvat) s kohoutkem se studenou vodou. Obě místnůstky mají sotva metr čtvereční a do výšky tak metr a půl, musím si dávat sakra velký pozor na hlavu. A modlím se, abych na WC nemusela v noci, potmě. Tak jsem si začala vážit naší klášterní koupelny, sice s plísní, ale za to opravdu prostorné a se splachovacím, byť stále tureckým záchodem. Zbytek dne trávíme převážně v obýváku, tedy v místnosti, do které se vstoupilo rovnou zvenčí. Je to jednoduchá místnost s podlahou z hladkého betonu, se třemi žíněnkami a na nich koberečky, s jedním velkým kobercem uprostřed, tedy z materiálu trochu jako plastové koupelnové předložky, a se skřínkou v koutě, na které stojí televize. Omšelé stěny kdysi dávno vymalované barvou připomínající naší neotíratelnou nemocniční zelenou, místy s obrázky nejspíš od dětí, ve stropě zeje díra – na kouř z ohně, který se tu rozdělával nebo možná stále rozdělává v chladnějších obdobích. Jsem tady trochu jako Sangmin stín, nikdo si mě nijak zvlášť nevšímá (což ovšem kvituju s povděkem) – když tedy pominu veškeré pohoštění. Radši pozoruju, vnímám. Je to stejné jako u nás – rodina se odpoledne nebo navečer sejde u televize, ženy uvaří jídlo, postarají se o rodinu a jde se spát.

Ovšem co stálo za to, byla naprosto vynikající večeře. Rýže s domácí zeleninou, s mátovou omáčkou, domácím máslem a domácím lassí, a samozřejmě domácími chlebovými plackami. Dostávám ohromnou porci a chtě nechtě musím odmítnout nabídku na přídavek, ač by oči v hodování pokračovaly. Kromě mě všichni jedí rukou, já si na rýži s omáčkou takhle netroufám. Asi by to nedopadlo dobře ani pro mě, ani pro okolí. Po večeři ještě chvíli koukáme střídavě na kriket a na indickou telenovelu a pán domu, nejvážnější ze všech členů rodiny, se jako jediný se mnou lámanou angličtinou trochu pokouší bavit. O jídle, jaké jíme u nás, o sportech, které jsou u nás oblíbené. Je to milé, trocha pozornosti mi neuškodí. Jde se spát, Sangmo mě vede do jednoho z pokojů. Nejspíš pro tuto noc někomu budu spát v posteli. J Sama pak odchází jinam, ač bychom se tady do velké manželské postele vešly obě. Postel je ovšem opravdu hodně tvrdá, Sangmo už s ní má zkušenosti z předchozích návštěv a raději volí jinou variantu. V pokoji je kromě velké manželské postele ještě malý gauč, dvě křesílka a malá plechová skříňka. Víc se nevejde. Strop je i tady nizoučko, dosáhnu na něj lehce pokrčenou rukou.

Neumytá, jak už to tady chodí, nicméně s plným žaludkem a taky příšernou žízní (vodu jsem po dvou pohárcích lassí raději z praktických důvodů odmítla) jdu spát. Vzpomenu si na svou pevnou postel v klášteře, se kterou jsem po prvních pár týdnech splynula tak, že obvykle lehnu a spím. Tady si tak trochu připadám jak na operačním stole, o pohodlí může být řeč jen ve spojení s příjemnou přikrývkou. Ale nakonec spím dobře. Ráno se budím před šestou, rodina už je vzhůru, hlasy jsou slyšet ze všech stran. Po chvilce se vykutálím i já a jdu se ven umýt. Je krásně teplo, vypadá to na další fajn den. Sangmo ovšem nikde, tak se vracím do ložnice a čekám, trávím čas tichým recitováním Osmi veršů o transformaci mysli. Dokonalý zabiják času. Po sedmé se Sangmo objeví a jdeme si na chvíli sednout ven, švagrová nám přináší vynikající horké mléko. Všichni už pilně pracují, jinak to tady nejde. Přes den je na práci, hlavně tedy na zahradách a polích, příliš teplo.

Na chvíli se se Sangmo ještě vracíme do ložnice a povídáme, na snídani je brzy. Později se opět přesuneme ven, do jakési venkovní kuchyňky. V přístřešku za domem je maličké ohniště s plotnou, u které sedí na zemi paní domácí a peče placky ke snídani. Z mouky a vařených brambor, stejné, jako děláme u nás. A zase jsou s domácím máslem a výborným čajem s kardamonem. Vybavím si řadu anonymních snídaní ze služebních cest, kdy jsem si v různých hotelech mohla vybrat a nabrat, co jsem si jen mohla přát. Tahle snídaně se ovšem na žebříčku z cest staví do prvních pozic. Jak z kulinářského pohledu, ale hlavně díky vlídné a stále se smějící Sangmině švagrové. Po snídani ještě chvíli posedíme a pak se pomalu chystáme k odchodu, bude nás vyzvedávat jeden známý mnich a výlet bude pokračovat. Od švagrové dostávám na rozloučenou dárek – teplé ponožky pletené z domácí vlny. Ještě zamáváme Sangmině tetě, sedící na trávě kousek od domu a pasoucí ovečku.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #9 – Wangchuk dělá pokroky

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #11 – Pavouk v mém pokoji

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #vicnezdarek #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT podporuje mnišky