Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #11 – Pavouk v mém pokoji

Alenka v klášteře #11 – Pavouk v mém pokoji

1315

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

S mnichem Pemou máme sraz u kláštera, kde jsme se byly předchozí den projít, ale díky jeho lehké nedochvilnosti si děláme procházku o něco delší. I když je teprve dopoledne, slunce už pěkně praží, tak si za městem sedáme na kraj silnice do stínu pod stromy a čekáme, naštěstí jen pár minut. Přijíždí bílé terénní auto a já se konečně potkávám s naším styčným důstojníkem, mnichem Pemou Samdupem. Pema mimo jiné spravuje místní neziskovku Sapan Foundation a pomáhal mi (po emailu) vyřizovat a ladit celý pobyt. Přijel z Dillí, tedy asi osm set kilometrů, dnes nás bere na výlet a večer se zase do Dillí vrací, aby druhý den dopoledne odletěl do Bhútánu vyzvednout a doprovodit rinpočheho. V autě s ním je i Wangchuk, naše partička z kláštera je tedy skoro kompletní. Kuchař Tenzin protentokrát nechť promine.

Jedeme do Nagaru, vzdáleného slabou půlhodinku cesty. Zase se kochám výhledy do krajiny, doprovázenými podobnou hudbou jako včera v autobusu. Pema si s námi chvílemi povídá, chvílemi vyřizuje telefonáty, ač je neděle. V Nagaru přijíždíme k areálu Roerichovy nadace, který sestává z několika dřevěných budov s expozicemi o práci původem ruského malíře, cestovatele a myslitele Nicholase Roericha. Vystupujeme z auta a Pema u vstupu kupuje vstupenky. Prodavač na něj vzápětí mává, Pema jeden z lístků vrací, dává pokladnímu další peníze a dostává lístek jiný. Ač tuším, o co jde, přesto se ptám. Ano, vstupné pro mne (bílou turistku) je dražší. O sto procent. Takhle se pěkně vrací kolonizace. Nicméně celý areál je nádherný, galerie s obrazy i další budovy s fotkami Roerichovy rodiny, z expedic zkraje dvacátého století a s předměty z Roerichových výprav jsou výborně nainstalované i udržované, navíc obklopené zahradami s květinami a jak jinak, jsou odsud opět báječné výhledy do okolí. Po cestě domů se ještě zastavíme na výborný oběd v indické restauraci (Pemovu nabídku na pizzu jsem zdvořile odmítla s tím, že se klidně můžeme najíst i doma, v klášteře, ať se zařídí, jak potřebuje sám). V Manali Pema ještě nakupuje do obchodu nadace několik vlněných šál a konečně se vracíme domů. Můžu mu předat jednak úřední zprávy, které kolegové raději nechtěli posílat poštou a také dárečky, které pro něj mám nachystané. Zápisníky z Papelote, čtyřbarevnou propisku a klasickou českou verzatilku. Má radost, já mu na oplátku upřímně děkuju za báječný výlet. Pema se balí na cestu do Bhútánu a já skvělý víkend končím vydrhnutím celé fyzické schránky teplou vodou – po měsíci pobytu. V našem klášteře není ani noha, všichni studenti jsou ve městě, kde dnes vykonávali půdžu, a tak je plný rezervoár s horkou vodou ze solárního ohřívače.

Mind, idea, situation. Remind, repeat, practise. V hlavě mi během procházky jako ozvěna (nebo mantra) zní dalších pár slov, které bych chtěla Wangchuka naučit.

V Manali už jsem pět týdnů a přesun do Spiti začínám počítat na hodiny. Zatím v sobě nemám nějaký zásadní pocit změny, na to mi dosud pobyt přijde příliš krátký. První dva týdny jsem se rozkoukávala, zkoumala, usazovala, užívala si pobyt venku, co to šlo. Teprve později, po pár přečtených knihách se začínám dostávat do sebe, do nitra. Uvědomuju si, že ač se mi domů zatím rozhodně nechce, natrvalo bych v podobných podmínkách nejspíš žít nechtěla. Ale pořád se mě drží (už předodjezdový) názor, že pobyt v klášteře bych na západě zavedla jako povinnou vojenskou službu. Vím, že by to nebylo pro každého – takže právě proto.

Mnišky - KowangPo pár týdnech, kdy si dost naivně myslím, jak jsem se zklidnila, se rozbalí další příběh, po kterém si zapřemýšlím, co všechno budu muset ještě překonat. A že to tedy byl dost tristní příběh, spousta lidí by nad tím mávla rukou. Od prvních dvou dnů, kdy jsem se snažila v naší koupelně střídavě ignorovat a sprchou ze džbánku zahánět obrovského pavouka, pořád čekám, jestli se ještě objeví. Nevím, jestli jsem ho studenou vodou otrávila natolik, že raději ze svého úkrytu moc nevylézá, nebo jestli se někam neodstěhoval. Třeba do mého pokoje. To si takhle jednou po páté ráno odběhnete na WC s tím, že to poté ještě na chvíli zalomíte. Do snídaně daleko, tak jak jinak. A po návratu do pokoje zjistíte, že máte spolubydlícího. Poněkud nevítaného. Vyjekla jsem a na chvíli zkoprněla, pak běžela do kuchyně za kuchařem, který už chystal snídani. Než jsme se vrátili, pavouk pryč. Tenzin jen pokrčil rameny, nejspíš ani nepobral, o co mi šlo, proč ho tahám k sobě do pokoje. Anglicky umí sotva pár slov (tomorrow morning je u něj prostě později, třeba i dnes večer) a můj rychlý náčrt na papír ho nezaujal, takže odešel zpátky do kuchyně. Nicméně já při bližším prozkoumání pavouka objevila, jen se trochu schoval. Utíkala jsem pro Tenzina znova, ať si myslí, že jsem blázen nebo hysterka, bylo mi to fuk. V kuchyni už byl jeden ze studentů, který aspoň Tenzinovi vysvětlil, o co jde. Šel se mnou, vybavil se lopatkou a rákosovým smetákem a chvíli bylo z mého pokoje slyšet chrastění. Raději jsem čekala na verandě, tohle nebylo nic pro mě a stejně bych byla houby platná. No, Tenzin samozřejmě vyšel bez pavouka. Ukazuje pod mou postel. Správně chápu, že tam pavouk zalezl. Chvíli ještě sedím na verandě, ale co nadělám, jdu dovnitř. Na nějaké další spaní není ani pomyšlení. Zapálím si vonnou tyčinku, otevřu knížku a pak si uvědomím, že mám v tom samém koutě za krosnou boty a ponožky. Krosnu pomalu odtáhnu, pavouk nikde. Boty a ponožky přitáhnu smetákem a vynesu na verandu. Přemýšlím, že jestli mi ta příšera vleze do báglu, nejspíš se pominu. No, za chvilku se skutečně objeví, na zdi pár centimetrů nad zemí. Odbíhat pro pomoc a riskovat, že se vetřelec zase schová, rozhodně nechci. Takže ho naprosto nebuddhisticky přimáčknu dnem krosny ke zdi. Pak drahnou chvíli sbírám odvahu nejdřív krosnu vůbec odtáhnout, na zdi flek není. Později mrknu na dno báglu, tam taky ne. Takže stačil utéct. Prima. Nezabila jsem ho, asi jsem i trochu ráda, začíná mi to celé být dost k smíchu. Jen nevím, jak si poradím, pokud se objeví znovu. Do skleničky, jako předchozí návštěvnici ještěrku, ho rozhodně chytat nebudu. Nic kloudného mě nenapadne, takže to odkládám k ledu.

Sami v sobě máme hledat schopnost poradit si. Nechť však nikdo nepochybuje, že bude-li toho třeba, dostane se mu plné pomoci. Evžen Štekl, Síla moudrosti / učení Františka Drtikola

Nějak se nám tu přemnožily housenky. Jsou všude. Malé, tenké, velké a vypasené. V trávě vidět nejsou (kolik jsme jich asi rozšlápli…), zato na verandě – na zemi, na zdech, na dveřích, na závěsech, v našich pokojích, v koupelně vidět jsou. Každý den je několikrát nabíráme na lopatku a vyhošťujeme ven. Ptám se Sangmo, jestli je tady v takovém množství měli i vloni, nic podobného jsem nikde neviděla. Kroutí hlavou, že ne. A pak dodá, že už jí snědly veškerou kapustu, co si pěstuje na záhonku před svým domkem. Že sice prodávají nějaký sprej, ale že ho používat nechce a že housenky nechá, ať si udělají párty. Nadhodím, jestli se tady ty housenky nepřemnožily právě díky tomu, že tu mají spoustu potravy, ale Sangmo kroutí hlavou, že to určitě ne. Víc se jí přesvědčovat nesnažím.

Pravděpodobnost nerovná se pravda.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #10 – Výlet se Sangmo za její rodinou

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #12 – Odjíždím do údolí Spiti

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #vicnezdarek #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT podporuje mnišky