Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #12 – Odjíždím do údolí Spiti

Alenka v klášteře #12 – Odjíždím do údolí Spiti

776
Himálaj - Hory

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

V polovině pátého týdne se u nás v klášteře objevil mnich, který mě má do Spiti doprovodit. Podle Pemy anglicky neumí, tak mi zatím pomáhá Sangmo, pak to asi bude o dost zajímavější. Samozřejmě chci vědět, jak bude vše zorganizované, kdy pojedeme a tak. Dotazy svádím na to, že musím dát vědět policii kvůli dlouhodobému vízu – při registraci mě žádali, abych přišla dát vědět, až se budu přesouvat. Mnich však ještě potřebuje cosi vyřídit v Mandi, vzdáleného od Manali asi tři hodiny cesty. Neví, kdy se vrátí, a že na policii zatím chodit nemám, vyřídíme to později. OK, nějakou výuku mám nachystanou, něco ještě připravím. Od Sangmo se aspoň snažím opatrně zjistit, jak cesta busem může probíhat. Nechci, aby si myslela, že odsud spěchám. Spíš naopak, nějak se mi ani nikam nechce.

Takže autobus z Manali vyjíždí kolem půl dvanácté dopoledne, do Reckong Peo (místa, kde bych si měla zařídit permit na vstup do hraniční oblasti Spiti) přijíždí druhý den kolem páté ráno. A vyřízení permitu prý chvíli trvá, asi tam den či dva pobydeme. A taky je prý dobré, že bus jede přes noc, cesta je dost nebezpečná, takže je lepší to nevidět. Dalším busem se pokračuje asi 250 kilometrů, i když Sangminy odhady už jsem se naučila brát s rezervou. Takže na cestu počítám zhruba týden. Vše bude tak jak má. Ve čtvrtek balím krosnu a po ruce nechávám jen nejnutnější věci. Odjezd se nakonec uskuteční až v pondělí, takže v Manali trávím ještě celý víkend. Na sobotu si Sangmo naplánovala malování pokoje a natření nábytku a studenti vymalování učebny a natření regálů na učebnice. Dopoledne se na chvíli připojím, natírání čehokoli jsem vždycky měla za příjemný relax. Odpoledne vyrážím ohlásit na policii (tedy skrze ně Úřadu pro registraci cizinců), že se přesouvám do Spiti a trávím poslední chvíle ve větším klášteře u centra Manali. Je tu plno, areálem prochází spousta turistů. Podobně jako tomu bylo v klášteře, který jsme se Sangmo navštívily během víkendu u jejího bratrance. Kláštery tady nejsou izolované jednotky. Fungují v symbióze s běžnou společností, jsou otevřené všem a lidé si sem chodí pro inspiraci, pro klid, pro útěchu a určitě pro spoustu dalšího, to sama těžko můžu posoudit. Velká část klášterů je živa z podpory běžného lidu, nikoli z nějakých dotací. Lidé, tedy podle toho, jak mohu dosud soudit, přispívají rádi. Mnichy a mnišky mají ve velké úctě, ale zároveň je považují za naprosto normální část života. A když si jdete koupit chleba nebo si zavoláte instalatéra, taky vám přijde naprosto samozřejmé a normální, že zaplatíte. I u nás, v malém klášteře dost stranou od města se občas někdo objevil a třeba i podpořil malým příspěvkem, místní Nepálci si k nám téměř denně přicházejí sníst oběd. Kolik západních (o českých nemluvě) turistů se zajde při dovolené podívat do kostela?

Tibetské dítě - HolčičkaV neděli po snídani se jdu podívat k Beasu – divoké řece, co protéká za silnicí pod klášterem. Je to správná horská řeka s mohutným a hypnotizujícím proudem, dalo by se tu sedět snad navěky. A to i přes to, že za zády mám hlavní tah Dillí – Manali s poměrně rušným provozem. Chodidla nořím do ledové vody a pohled do peřejí, pak seberu pár maličkých kamínků a jdu zpátky. Pak už jen trocha čtení, trocha psaní a vybarvování mandalek k čakrám. Prostě neděle. A u toho všeho přemýšlím, že jsem zatím nijak zvlášť nepronikla do místní kultury, prakticky ani neznám žádného Manalce. Se Sangmo jsme se většinou bavily dost obecně, o zvycích ani moc ne. Ona sama mi ani moc zvídavá nepřišla, spoustu věcí nevěděla. Po jejím ročním pobytu v Manali teprve se mnou objevovala místa k procházkám, k mým dotazům na místa v okolí jen krčila rameny, že tam nebyla. Uvidíme, jestli to ve Spiti bude jiné, ráda bych se dozvěděla víc. Vzpomenu si, jak jsem zkraje pobytu myslela na to, že bych ji ráda vzala do Evropy a ukázala jí spoustu míst. Ale nejsem si jistá, jestli by o to stála. Možná by ji zaujaly některé památky nebo botanické zahrady, protože má ráda kytky. Určitě by nestála o naše utrápené a kyselé tváře a nešťastné a smutné duše, natož o náš životní styl.

V pondělí, po pár hodinách spánku (mysl se nejspíš na cestu vydala v předstihu, spát moc nešlo), vstávám kolem půl šesté. Ranní hygiena, pár koleček s mantrami kolem stúpy a kláštera, snídaně, loučení se studenty, kteří dnes mají místo výuky půdžu, finální balení a poslední psaní všeho, co se mi honí hlavou. Od Wangchuka dostávám na rozloučenou knížku od Jeho Svatosti dalajlamy o soucitu a bílou stuhu – khatak, od Sangmo zápisník z Bhútánu. Měla bych se tady ještě před návratem do Čech minimálně na pár dní či týdnů zastavit, ale i tak je jejich pozornost moc příjemná. Vyrážím směr Spiti.

Potkají se dva známí a začnou se bavit o dětech. Jeden se ptá: „Tak co ten tvůj mladý, pořád je bez práce?“ „Ne, už ne, on teď medituje.“ „Medituje? Co to je?“ „Nevím, ale pořád je to lepší, než kdyby jen seděl a nic nedělal.“ Meditace je práce. Jen výsledek není měřitelný, porovnatelný. A nedá se za něj nic koupit. Pokud ovšem výsledku dosáhnete, vyměníte jej naprosto automaticky a dobrovolně za…dosaďte si sami.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #11 – Pavouk v mém pokoji

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #13 – Na cestě do Spiti

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT podporuje mnišky