Alenka v klášteře #13 – Na cestě do Spiti

Alenka v klášteře #13 – Na cestě do Spiti

434
Sdílejte
Mnišky z Kowangu

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Jako je dobré a špatné, černé a bílé, den a noc, taková byla zatím první část cesty do údolí Spiti, do kláštera poblíž městečka Kaza. Z Manali vyrážíme s mnichem Nawangem v pondělí dopoledne o půl jedenácté, na Indii překvapivě podle plánu. Čeká nás přibližně hodinu a půl dlouhá cesta do Kullu, půl hodinky pauza a pak dalším busem do Reckong Peo. Ovšem kvalita autobusů je dost ubohá. Jsou špinavé, zaprášené s potrhanými sedadly. Oproti turistickým busům třeba na trasách z Dillí opravdu zásadní rozdíl. Nawang po cestě pořád třímá knihu, která by se mu určitě vešla do splasklého batohu a kterou já nejdřív (dokud si nepřečtu celý název) považuju za tibetsko-anglický slovník, později zjistím, že je to učebnice angličtiny. Zjišťuju, že pár slov umí, na naši domluvu to bohatě stačí a já svůj papírek s několika vypsanými tibetskými slovíčky ani nepotřebuju.

Cesta z Kullu je plná zážitků, stihneme toho opravdu hodně. Odřít jiné auto, to když se nám nepodaří vytočit se v křižovatce a projet horským tunelem – s indickým troubením a předjížděním a kvalitou místních silnic to byla opravdu velká zábava. Mě osobně se na jedné z pauz podaří šlápnout do čerstvě nalitého betonu a zanechat tak po sobě stopu na indickém chodníku slávy. Tentokrát chybí v autobuse hudba, ale pořád je na co koukat. Vesnice, městečka, příroda a konečně příjezd k horám, teď už doopravdy. Silničkou zakrojenou do strmého svahu chvílemi klesáme a chvílemi stoupáme. Pod námi v údolí říčka, naproti, snad pár desítek metrů, další štíty. Nejkrásnější pohled se naskytne, když se dostaneme až na hřeben a je vidět na obě strany. Pak se zase jako housenka suneme dolů, cestující spíše přibývají a tím pádem ubývá i pohodlí. S Nawangem máme místenky na trojsedadlo, ale i s dalším cestujícím se sem nějak nevejdeme a tak pár hodin cesty trávím v lehkém předklonu, chvílemi opřená o sedadlo přede mnou. Říkám si, jestli budeme takhle „sardinkoidně“ cestovat až do konečné destinace. Při zastávce na večeři jen tak mimochodem zjistím, že jsem v autobuse jediná žena. Evropská princezna s vyholenou hlavou a smradlavýma nohama a Nawang, můj mnišský bodyguard. Chvíli poté ovšem přistoupí Indka, jen tak nalehko bez zavazadel, a to mi dává lehkou naději, že by pár cestujících přeci jen mohlo vystoupit, my s Nawangem budeme mít trojsedadlo zase jen pro sebe a budu se moct zase opřít. Za chvíli se tak naštěstí stane.

Silnice tady v horách chvílemi připomínají spíš polňačky, s autobusem a jeho nákladem to drncá a hází na všechny strany, ale cesta mě pořád ještě baví. Setmělo se, ve stráních se rozsvítila světla. Někde jen pár, jinde několik desítek, připomene mi to Karafiátovy Broučky. Spát se mi zatím nechce, i ve tmě je výhled krásný. Světla ve stráních pomalu mizí, na nebi se objevily hvězdy a Měsíc. A jde do tuhého. Zalesněné kopce vystřídaly horské masivy, silnice teď připomíná spíš tankodrom. Cesta z Dillí do Manali byla proti tomu jízda na labutích, tohle už je pořádná atrakce. Podél silnice hromady kamení, prach je cítit i ve vzduchu v autobusu. Většina osazenstva včetně Nawanga spí, já nechápu. Asi jsou zvyklí a náš pan řidič ještě více, prostě nějaké pohodlí nebo poskakování autobusu neřeší. Nikdy v životě bych nepomyslela, že budu něco podobného dobrovolně podstupovat a napadne mě, jak se dostanu zpátky domů. Stejně, jako ses dostala tam, osle, odpovím sama sobě. Kolem jedné ráno děláme pauzu a já se prodavače jízdenek ptám, kdy bychom asi v Rockongu měli být. Prý tak kolem čtvrté, to ještě o něco dřív, než říkala Sangmo. Co tam v tuhle hodinu budeme s Nawangem dělat, netuším. Už jsem opravdu hodně unavená a tak se mi i přes mocné kodrcání podaří na chvíli usnout.

Cesta autobusem do Spiti

Právě když o chvíli později otevřu oči, autobus zastavuje a Nawang potvrzuje, že vystupujeme. Rychle sbíráme batohy, já ze zadní části autobusu vytahuju krosnu (ze které si jeden spolucestující udělal polštář a musím ho budit) a vyskakujeme z autobusu, řidič mi ještě rychle podává zapomenutou šálu. Pak Nawang cosi zvolá a začne na rozjíždějící se autobus bušit. Ten zastavuje, Nawang nastupuje zpátky dovnitř a já, protože nevím, co se děje, s těžkou krosnou na zádech za ním. V kapse sedadla zapomněl telefon, bylo to o fous. Vylézáme zpátky ven a já se pro změnu rozhlížím po svém menším batohu, který předtím Nawang bral. Jen ho položil na zem a teď mi ho ukazuje. Všechno máme, uf, smějeme se. A jak se ukáže, jdeme hledat hotel. Ve čtyři ráno, v potemnělém, zaprášeném indickém městečku. Obcházíme pár domů, snažíme se dobouchat, Nawang několikrát někam telefonuje. Pořád nic. Nakonec se vracíme k prvnímu místu, kde se mezitím podařilo vzbudit domácí jiným dvěma turistům, kteří přijeli taxíkem. Všichni čekáme, jestli se pro nás najdou postele, trvá to snad půl hodiny. Mladý, anglicky mluvící pár pan domácí nejdřív pouští posadit se k sobě do ložnice, která je hned na kraji chodby. Já si sedám na zem a pak kvůli mně domácí budí snad syna, snad pomocníka, v pokoji naproti. Je mi to nepříjemné a snažím se omlouvat, on to nějak neřeší. Na chvíli si lehnu do jeho postele, pak na mě volají, že připravili jiný pokoj. S těžkou krosnou šplhám do schodů, v dalším patře jsou otevřeny jedny dveře a v místnosti se svítí. Pan domácí to tady ještě vylepší vystříkáním voňavého spreje a můžu se ubytovat. Pěkné. Podlaha smeták, natož kýbl s vodou neviděla určitě pár měsíců, stejně tak jako povlečení na posteli pračku. Do stejné kategorie spadá i koupelna, kde je ovšem evropská – mísa a sprcha. Zajásám, otočím kohoutkem u umyvadla a voda nikde. Otočím kohoutkem u sprchy a voda nikde. Umyju se vlhčeným ubrouskem a jdu spát, nic jiného stejně nezbývá.

Ráno mě kromě mísících se zvuků z okolních pokojů budí i zvuk vody a vzápětí zvonek. Ano, nechala jsem otevřené kohoutky a voda byla na noc jen zavřená. Teď se tedy aspoň můžu umýt. Po pěti týdnech sprcha. Paráda. Venku na chodbě potkávám pana domácího a ten mě zve na snídani, jdu omrknout jídelníček. V malé jídelně v přízemí hotelu sedí tři mladí kluci evropského vzhledu a jeden se se mnou hned dává do řeči. Jsou z Izraele a také se dosud chtějí pokračovat do Spiti, a ani oni zatím nemají permity. V téhle restauraci jsou jen na snídani, jinak bydlí jinde. Vyměňujeme si pár informací, popovídáme, pak přijde Nawang a dozvídám se, že mi s permitem pomůže nějaký jeho známý, v deset hodin se s ním sejdeme. Izraelci mají informaci, že permit má být kolem 400 rupií, za hotel dávám skoro 600 rupií. S tímhle jsem moc nepočítala, loňská dobrovolnice měla díky jiné cestě situaci jinou, ale co se dá dělat. I tohle je Indie. V deset vyrážíme s Nawangem do centra městečka, které za denního světla působí mnohem příjemněji, a hlavně jsou opět vidět štíty hor. Vyřízení permitu nakonec trvá asi hodinu, během které se několikrát přesuneme z jednoho úřadu na další, abychom se poté vrátili na začátek, dostali permity, zpátky pasy a každý opravdu zaplatili čtyři sta rupií. Kromě naší čtyřky z hotelu je tu ještě pár Rakušanů, tři Němci, rinpočhe (který jako Tibeťan nemá pas a tudíž také potřebuje permit) a Argentinec Franko. S tím se pak během dne potkáme ještě několikrát, chystal se na další cestu pokračovat stopem, ale nakonec se rozhodl zůstat ještě jednu noc. Nakonec se ubytuje ve stejném hotelu (je levnější, než byl jeho předchozí), jdeme na zmrzlinu a chvílemi si vyměňujeme cestovatelské zkušenosti. Je vystudovaný architekt, ale život tráví cestováním a různými pracemi podle toho, kde zrovna je. Na pobyt v Indii si vydělal v Austrálii, a takhle prakticky objíždí celou zeměkouli. Z Reckongu zítra vyráží stejným směrem jako já a Izraelci, naše partička má zas o jednoho člena víc. Autobus do Spiti odjíždí zítra ráno v půl osmé, cesta bude trvat asi tak šest nebo sedm hodin. Při psaní tohohle cestopisného deníku teď sedím na tvrdé hotelové posteli, z chodby je pořád něco slyšet a mě se na chvíli zachce domů.

Uvidíme, jak bude cesta pokračovat.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #12 – Odjíždím do Spiti

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #14 – První setkání s mniškami

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT podporuje mnišky