Alenka v klášteře #14 – První setkání s mniškami

Alenka v klášteře #14 – První setkání s mniškami

283
Sdílejte

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Autobus do Kazy má odjíždět druhý den v půl osmé, Nawang mi přijde potvrdit, že se sejdeme venku. Nařizuju budíka na šestou a nechávám se uspat pár písničkami z mobilu, je brzy a v hotelu je poměrně rušno. Ráno mě budí bušení na dveře. Vystřelím z postele, vyděšená, že jsem zaspala. Za dveřmi Nawang a cosi se mi snaží vysvětlit. Asi, že jde koupit jízdenky na autobus a ať dorazím na zastávku kousek od hotelu, ve tři čtvrtě na sedm. Ptám se, jestli myslí zastávku u manikhorla, na které jsme včera koukali, prý ano. V ruce drží telefon, tak ještě kontroluju čas – je čtvrt na šest, času dost, trochu se mi ulevilo. Tak ještě sprcha (voda teče), zabalit příruční batoh, rozloučení s milým panem domácím (špinavý pokoj jsem mu odpustila za to, jak se o nás postaral a s pár věcmi i pomohl) a pomalu na zastávku, krosna má pořád kolem pětadvaceti kil a chci tam být včas. Na zastávce schroupnu pár sušenek a odolávám čaji od prodavače o kus dál. Ani ne tak kvůli penězům jako kvůli hygieně, potíže by se mi na cestě nehodily. Za chvíli mrknu na hodinky, je tři čtvrtě. Minutu sem minutu tam neřeším, koukám kolem a čekám. V sedm lehce znervózním, i když do odjezdu autobusu zbývá ještě čas. Nawang nikde, tak se ještě vydám zpátky k hotelu, je to kousek. Ale zaměstnanci jen krčí rameny a říkají, že my „friend is gone“. Vracím se na zastávku a začínám plašit. Napíšu SMS Pemovi, za chvíli zkouším volat, má vypnutý telefon. SMS přeposílám Sangmo do Manali, ale velkou pomoc nečekám, pochybuju, že má na Nawanga číslo. Čas běží, už je skoro čtvrt na osm. Rozhodnu se, že se prostě do Kazy vydám sama, nechci platit za další noc v hotelu. Udělám krok k jednomu z policistů stojících u zastávky, chci se zeptat na autobus do Kazy. A přede mnou Nawang a ukazuje mi, ať nastoupím do jednoho z přeplněných autobusů, co tu právě zastavily. Konduktor nekompromisně vyžaduje krosnu na střechu, tak tam Nawang ještě vylézá a těžkou krosnu tahá nahoru, přezkami připíná ke konstrukci nosiče a pak nasedáme. Máme zarezervovaná sedadla, ostatní cestující ve snaze získat alespoň trochu pohodlí vystrkují z okýnek autobusu různé části těla. Jsou tady i všichni čtyři kluci, tři Izraelci a Argentinec Franko. Během zastávky na snídani a při kontrole permitů ještě prohodíme pár slov, pak už jim jen zamávám z okýnka. Nakonec se všichni rozhodli vystoupit dřív, až do Kazy nejedou.

Dnešní cesta chvílemi připomíná tu předchozí, tedy minimálně co se týče kvality silnice, ale odpočatá kodrcání snáším daleko lépe a hlavně se nemůžu vynadívat. Hory, hory, hory. A zase hory. Nahoru a dolů, po prašné cestě, občas zastavíme a čekáme, až bagr odsune právě spadané kamení. Můj dojem, že šířka komunikace je tak akorát pro motorku, je mylný. I předjíždět se tu dá, i dva autobusy se nad propastí vyhnou. A ten náš je ten vnější, a když vystrčím hlavu z okýnka, koukám stovky metrů hluboko. Cvakám spouští o sto šest, po cestě dělám snad stovku fotek. Všechno to tady na první pohled vypadá neuvěřitelně pustě, ale cestující vystupují a nastupují, těžko hádám, odkud se tu vzali nebo kam mají namířeno. Cesta je místy i asfaltová, občas mineme buldozer nebo bagr. Asi nechci znát příběhy těch, kteří tyhle silnice pod ostrými paprsky himálajského slunce, desítky kilometrů od nejbližší civilizace budují. V podvečer, kolem půl šesté, se konečně blížíme ke Kaze. Trochu se těším na jídlo, po cestě jsem obědvala opět jen máslové sušenky. Pořád vycházely na polovinu nejlevnějšího jídla v dhabě a kromě toho jsou dobré. Po dvou a půl dnech cestování horami v indických autobusech mám jemného kamenného prachu plný nos, oči i oblečení a je mi to úplně jedno. Jednou se možná umyju. Kaza je konečná, z autobusu se vysype zbytek cestujících a my s Nawangem přesedáme do klášterního džípu k rozesmátému mnichovi, mému budoucímu kolegovi. Ještě zastávka na policii kvůli registraci víza a permitu a jede se domů.

„Cestování je samo o sobě brutální. Nutí vás důvěřovat cizincům a přicházíte o dpohodlí domova a blízkost přátel. Neustále ztrácíte rovnováhu. Nic není vaše, jen kromě těch nejzákladnějších věcí – vzduchu, spánku, snů, moře a oblohy – tedy toho, co směřuje k věčnosti nebo co si pod tím vším dokážeme představit.“ Cesare Pavese

Kowang - Mnišky

Jsem tu. Klášter je nový, ještě ani není dokončený, ale už se tady tyčí skoro třímetrová zlatavá socha stojícího Buddhy. Ještě vstřícněji mě přivítají mnišky. Sotva si odložím krosnu u sebe v pokoji, už mám – sotva hodinu před společnou večeří – nachystanou omeletu. Vyptávají se, jaká byla cesta, jak se mi Kaza líbí, jestli mi můžou nějak pomoci, ať hned řeknu. Ano, tady jsem opravdu doma. A Manali promine, je tady i o dost větší komfort. Západní člověk se ve mně nezapře, takže když zjistím, že do koupelny vede teplá voda ze solárního ohřívače a WC je s naší klasickou mísou a nemusí se k němu venkem, mysl i tělo jásají. Pokoj mám asi tak třikrát větší, s velkým stolem a navíc s dveřmi oddělenou úložnou prostorou s regálem, kam si můžu rozložit svých pár věcí. Vybalit věci mi ani netrvá, jen musím druhý den batoh i krosnu a oblečení zbavit nánosu prachu. Původní barvu už stejně asi nic mít nebude, co se dá dělat. S kolegou učitelem se domlouváme, že ve čtvrtek si ještě odpočinu a učit začnu v pátek. Kvůli různým úrovním znalosti budou dvě skupinky, jedna větší s deseti mniškami, jedna malá se dvěma mladšími.

První večer v Kaze usínám sladce, abych se sotva po pár hodinách probudila s tlačením žaludku. Nacpat se omeletou a pak si dát ještě večeři nebyl úplně dobrý nápad, ale po cestě jsem měla hlad a odmítnout večeři prostě nešlo. Je sotva půl čtvrté, spát mi za žádnou cenu nejde, příště si to jídlo opravdu dvakrát rozmyslím. Nutit se do spánku násilím nelze, ale únava je silnější a tak si přeci jen ještě na chvíli zdřímnu. U snídaně vidím, že se pár mnišek opravdu hodně stydí, zato další mě opět začínají neuvěřitelně opečovávat. „Jak se ti spalo? Nebyla ti zima? Nebudeš chtít ještě jednu deku? Chceš přidat jídlo? Jak se ti líbí pokoj? Víme, že je skromný, ale snažily jsme se ho zařídit co nejlépe, jak jsme mohly. Nemáme ti ještě udělat vajíčka? Ještě trochu čaje? Nejsi moc unavená? Asi jo, viď. Jsme moc rády, že jsi tady, opravdu. Jak jsme se dozvěděly, že přijede další učitelka, hned jsme se začaly těšit. Anglicky teda moc neumíme.“ Neva, odpovídám, kvůli tomu jsem tady, pomůžu vám. Později se holky vyptávají i na loňskou dobrovolnici a mé kolegy z MOSTu ProTibet, jak se mají a co dělají, tak vyřizuju pozdravy z Čech. Když tenhle organismus vidím, přijdou mi živější a zároveň semknutější komunita než kluci mniši v Manali. A jsem ráda, že s nimi budu jíst v nové prostorné kuchyni i s panem učitelem. V Manali jedli kluci s kuchařem nebo venku, my se Sangmo a někdy s Wangchukem zvlášť, někdy mi to přišlo až skoro formálně oddělené. Tady kuchař není, holky si vaří samy. Střídají se ve dvojicích vždycky po pár dnech a hned zkraje odhaduju, že jídlo tu bude pestřejší. A taky tu při jídle kolem stolu průběžně putuje kelímek s ostrou kořenící směsí a talířek s čerstvými chilli papričkami, mňam. V pátek proběhne první seznamovací hodina, stud některých snad trochu opadl. Pár otázkami zjišťuju, jak na tom holky jsou, a připravuji hrubý plán. Ony samy mě pak později u večeře hodně překvapí, když si chtějí domluvit další hodinu konverzace večer po půl desáté. Začínají v pět ráno meditací, přes den mají jen pár chvil volna. Poslední položkou v povinném programu je večerní samostudium od půl deváté do půl desáté a pak se ještě chtějí bavit anglicky. Neuvěřitelné. Těmhle holkám důležitost znalosti cizích jazyků vysvětlovat nemusím. A moje cesta začíná dostávat další rozměr a čím dál tím hlubší smysl.

„Užitek cestování spočívá v tom, že představivost konfrontujeme s realitou a místo přemýšlení o tom, jaké by věci mohly být, vidíme je skutečně takové, jaké jsou.“ Samuel Johnson

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #13 – Na cestě do Spiti

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #15 – Jediná běloška na oslavě narozenin

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT pomáhá