Alenka v klášteře #16 – Král Spiti

Alenka v klášteře #16 – Král Spiti

412
Sdílejte

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

A čas zase běží jako splašený. V Kaze jsem přes týden a nijak zvlášť mi to nepřijde. Všechno se podobně jako v Manali krásně usadilo a na pohodlnější život se samozřejmě zvyká lépe. Výuka se rozběhla celkem dobře, holky se stydí čím dál méně. Večerní konverzační lekci jsme nakonec přesunuly na odpolední čajovou pauzu v půl čtvrté, z jednoho prostého důvodu – večer (občas) jde na rozdíl od odpoledních hodin elektřina a já můžu trochu pracovat s tabletem. Psát, číst, třídit fotky. Holkám snad posunutí nevadí, stejně toho moc nenapovídají, spíš se jen občas zeptají na nějaké slovíčko nebo mi položí záludnou otázku. Třeba co je to ego (že to slyšely ve filmu) nebo jestli se mi líbí život ve svazku s mužem a kdy se budu vdávat, že by mi moc přály, abych našla svou spřízněnou duši. Všechny důvody k cestě ani celý můj příběh neznají, na podrobné vysvětlování nemám sílu a ony by to stejně asi těžko chápaly.

Výuka samotná probíhá ve třech hodinách. Jednu hodinu učím Tanpu, tedy svého kolegu a jejich pana učitele. To je spíš o konverzaci a občasném vysvětlení gramatiky. Tanpa má celkem solidní slovní zásobu, ale jazyk prakticky neumí používat. Jak to většinou je, když nemáme příležitost k procvičení. Mnišky jsou na výuku rozdělené na dvě skupiny, jednu větší a jednu malou. Ve větší jsou ty starší, věkově od 20 do 29 let a angličtinu mají mírně pokročilou. Rozvrh je takový, že jeden den máme konverzaci, druhý nová slovíčka, pak dva dny gramatiku a procvičování, další den hry a naposledy opakování celého týdne. Učíme se šest dní, celodenní volno je tu jen v pondělí (půldenní v neděli). Během prvního týdne strávím většinu volného času právě přípravou plánu, tedy rozvržením gramatiky, kterou bych chtěla s holkami probrat, konverzačních témat a rozdělením různých nakopírovaných materiálů, které jsem přivezla, do jednotlivých týdnů. V druhé skupince mám zkraje jen dvě, později tři studentky. Jednu sedmnáctiletou, která krásně kreslí a při výuce hodně pomáhá vysvětlovat spolužačkám, pak patnáctiletou čertici, která vypadá na deset a mentální schopnosti má tak na úrovni první třídy, a pak nejspíš autistku Thinley. Pro tyhle holčiny nemá moc smysl plán výuky připravovat, spíš si hrajeme a hodně se smějeme. S míčkem, pár obrázky pexesa a slovesem to have si vystačíme celou hodinu, hodně taky zařazuju počty.

Mniška - KlášterBěhem prvního týdne zatím jen do deseti. Pomáháme si prsty, kostkami domina nebo kamínky, čertici to stejně hlava moc nebere. Má z dřívějška jen namemorované anglické číslovky, ale praxe je marná. Thinley se do výuky zapojí až koncem prvního týdne, do kláštera přišla jen o pár dní dřív než já a tak ji nechali chvíli rozkoukat. Netuším, jak je stará, neví to ani kolega učitel. Snad dvanáct, snad sedmnáct, tady se to těžko odhaduje. Má velké tmavé oči, moc toho nenamluví a ve tváři má neustále zadumaný, až zachmuřený výraz. Usměje se málokdy a já ji mám ze všech nejradši. Výuka ji baví, jen pokud dostane nějaký úkol. Když píšou na tabuli spolužačky, Tulle si vezme sešit a propisku a za pár vteřin mi ukazuje celou stránku popsanou abecedou nebo číslicemi. Co mě samotnou překvapuje je to, že si během prvního týdne celkem snadno zapamatuju jména téměř všech mnišek. Nejspíš je to tím, že každá je úplně jiná a jména mají celkem jednodochá. Tashi, Tzering, Sangmo, Lhamo, Butith… a ony mne oslovují různě, nejčastěji nun nebo sister, jen ne jménem, ač ho znají. Technicky vzato, mniška nejsem a nejspíš nebudu, ale tady mě to baví.

Taky už jsem se byla podívat přímo v Kaze a na část obou cest se mi podařilo chytit stopa, takže jsem výletem ani nestrávila tolik času. Kaza je maličká a oproti Manali výrazně klidnější a řekla bych i přátelštější, nebo spíš méně anonymní. Lidé na ulici, včetně mladých slečen, mne zdraví, v pár obchodech se se mnou prodavači dávají do řeči. Když prozradím, že jsem gela (učitelka) z kláštera Kowang, hned odhadnou, že jsem z Čech a ptají se na našeho kamaráda mnicha Pemu, jeden pán se zajímá i o mé kolegy z MOSTu ProTibet. Jo, Češi neziskovku Sapan Foundation podporují, to je tady známo. Pro mě je možná dobře, že je to do Kazy z kláštera daleko, nebude mě to táhnout trávit tam čas jen tak jako v Manali.

Tady vstávám ráno kolem čtvrt na šest, ranní hygiena, pár pozdravů slunci. Od šesti hodinová púdža, v osm snídaně, v jednu oběd. Po obědě půlhodinová až třičtvrtěhodinová zažívací procházka, kromě dopolední a odpolední výuky příprava lekcí na další dny, čtení, cvičení. Kolega mi prozradil, že tu mají i pár knih v angličtině, takže jsem si jich hned asi šest vybrala a sama jsem zvědavá, jestli je do podzimu zvládnu přečíst. Zatím mi nepřijde, že bych toho stíhala tolik, co bych si sama přála. Ještěže to mám do práce kousek, učebna sousedí přímo s mým pokojem. Večeře jsem nakonec i tady odhlásila, žaludek se vzepřel. Že prý po dlouhých cestách doplnit energii je fajn, ale dál že už to není potřeba, že si přes noc taky chce odpočinout. A že pokud bude potřeba, ozve se. Chápu ho, večeře je až v osm a spát až tak pozdě nechodím.

„Oči samy sebe nevidí.“ Buddha

Jedno odpoledne, během lekce s malou skupinkou, se v učebně zastaví jedna ze starších mnišek s tím, že mají hosta a tak nebude konverzace. Mladší mnišky mne pak stejně odtáhnou do kuchyně, kde se vždycky scházíme. Obklopený staršími holkami tu sedí příjemně působící starší pán v evropském obleku a cosi vykládá, ony jen tiše sedí nebo se občas zasmějí. Pak padne pozornost na mě, pán se mě celkem slušnou angličtinou začne vyptávat, odkud jsem, co v klášteře dělám, jak se mi tu líbí. A že z Čech zná Martinu Navrátilovou. A jestli taky praktikuju a kdo je můj mistr. Tak odpovídám, že mistra zatím nemám, že jsem žádného zatím nepotkala, nenašla. Pán odpovídá, že je důležité mít mistra, ale já se nechci ptát, jak se mistr hledá, trochu mi to přijde jako hledání živé vody. Nakonec mě zve, ať se někdy zastavím, že bydlí kousek od našeho kláštera a že mě mnišky doprovodí. Děkuji a kývu, že ano, ráda. Po jeho odchodu mi holky prozradí, že je to místní král, tedy král celé oblasti Spiti. A že bychom k němu mohly vyrazit hned tuhle neděli. Jsme v Indii, takže plán neberu moc definitivně. Když tak se holkám časem připomenu, beztak bych si na audienci u vrchnosti měla nejspíš pořídit nějaké slušnější oblečení. Nechci jít v zapraných kapsáčích. Nakonec k panu králi přeci jen v neděli vyrazíme. Když se vrátím z odpolední procházky, Tanpa se mne ptá, jestli se chci ke králi podívat, že má cestu kolem a vzal by nás. Kromě mě jede ještě Tashi, mniška, která díky své sestře – učitelce angličtiny – mluví anglicky velmi dobře, a klášterní stavební dozor, tedy dozor – mnich. Autem je to sotva deset minut a vesnička je to malá. Zastavíme u jednoho stavení a naši mniši jdou dovnitř, po chvíli vcházíme i my s Tashi. Dům je velký, prostý s hliněnou udusanou podlahou. Teprve v obýváku, do kterého se dostaneme dlouhou chodbou, je tenké a místy nakrabacené lino. I zařízení je jednoduché, pár křesel a matrací na sezení, stolky a jeden větší stůl s klasickými židlemi. Podle všeho bychom v evropské hierarchické terminologii spíš užili některý z nižších titulů, ale tady prostě říkají king, takže tak i překládám. Pan král nás všechny mile přivítal, je rád, že jsme dorazili a nabídne obligátní sušenky a čaj. Chvíli povídá s mužskou částí naší výpravy, ta se pak zvedne a odchází do vesnice cosi vyřizovat. Zůstáváme s Tashi a králem sami a přes hodinu se bavíme o všem možném. Od různosti jazyků v Indii a Evropě, zemědělství, sportu až po víru a náboženství. Pan král se tady snaží prosadit myšlenku na to, že mnichy a mnišky více zapojí do běžného života. Tedy konkrétně do péče o nemocné či staré lidi, nebo opuštěné děti. Jednoduše o ty, kteří to velmi potřebují a sami si pomoci nemohou. Je v kontaktu s několika Evropany, kteří do Indie jezdí a mohou mu pomoci s vyškolováním, další zkušenosti mohou místní získat v Kerale, kde prý podobných center už funguje několik. Je to zajímavé, vidět věci zase z jiného úhlu. Nakonec mi ještě půjčuje pár knih o buddhismu a pro mnišky dvě jednoduché učebnice angličtiny. Určitě se zase brzy uvidíme.

Líbí se mi naslouchat tichu. Nejen když se někdy v noci vzbudím, ale i během dne. Ticho je tady absolutní, nekonečné, pohlcující a všeprostupující zároveň. Uvnitř svého pokoje často neslyším ani zedníky pracující na druhém křídle kláštera. Venku při procházkách mne někdy doprovází vítr, občas ptáček zazpívá. Žádné hlasy, hluky, šumy. Žádná auta, sirény, cinkot tramvají, letadla.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #15 – Jediná běloška na oslavě narozenin

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #17 – Třináct mladších sester v klášteře

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT pomáhá