Alenka v klášteře #17 – Třináct mladších sester v klášteře

Alenka v klášteře #17 – Třináct mladších sester v klášteře

419
Sdílejte
Mnišky z Kowangu

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Druhé pondělí mého pobytu jsme se vydali hromadně do Kazy klášterním terénním autem. Kromě Tanpy, mnicha – stavebního dozoru a mne, ještě pár mnišek. Konečně jsem si pořádně vyzkoušela místní způsob přepravy. V autě se čtyřmi místy pro spolujezdce nás včetně Tanpy, který řídí, jede devět. Na předním místě vedle řidiče sedí dva vedle sebe a vzadu jsme usazeni ve dvou vrstvách, podle sebe soudím, že o něco pohodlnější je spíše spodní vrstva. Naštěstí je to kousek, v Kaze jsme za pár minut. Je něco po desáté dopoledne a teprve po příjezdu do Kazy se dozvídám, že návrat zpět je plánovaný až na čtvrtou odpoledne. Nevadí, zkusím se někde napíchnout na wifi, dojdu si prohlédnout chrám v místním mužském klášteře a když tak se vydám domů pěšky dřív. Napojení na internet se tady ukáže být velkou legrací. Nejdřív jdu do fotostudia, kde jsem se připojila posledně a snad se mi podařilo odeslat pár mailů z běžného prohlížeče, než vypli proud a byl konec. Pán mi rovnou hlásí, že připojení není, tak hledám jinde. Nejdřív zkusím obchod s elekronikou, kde se stránky načítají ještě pomaleji než přes mou SIM kartu, aby se pak stejně objevila hláška, že jsem offline. No nic, jdu to zkusit jinam. V dalším obchodě sedí na lavici asi padesátiletý Evropan s tabletem, prodavač mi prozrazuje heslo a taky se zkouším připojit. Nejde to nikomu. Prodavač hlásí, že stahoval přílohy, a že teď už by to mohlo fungovat. Čekání si krátíme hovorem, pán je ze Švýcarska a s manželkou je tady na dovolené, objíždějí kláštery. Později ho přijde paní vyzvednout, vidím, že je původem místní. Ještě chvíli povídáme a pán to nakonec vzdává. Ovšem ani po jeho odchodu, tedy o jednu snahu o připojení méně, stále nic nefunguje. Loučím se a vyrážím hledat další možnost, ve městě jsem zahlédla ještě jednu ceduli s nápisem wifi na dveřích. Když do obchodu dojdu, prodavač hlásí, že vypnuli proud. A jak je tady obvyklé, nejspíš nepůjde až do večera. No connection available, co se dá dělat. Mě to ovšem přivádí zpět k myšlence, že bude přeci jen lepší si alespoň jednou za čas pár dat koupit a mít tak alespoň občasné spojení. Ještě uvidím, jestli mi něco poradí Pema, který má do Spiti dorazit někdy během června.

Teď vyrážím na podrobnější prohlídku Kazy, během které zvládnu i jeden dobrý skutek. To když izraelského mladíka doprovodím ke kavárně, kterou hledá. Jestli je v Indii krátce, nedivím se, že se neorientuje ani v malé Kaze. Pak obhlédnu pár obchůdků s místními tradičními oděvy a příštích pár měsíců budu přemýšlet, jestli si něco koupit (oblečení je to nádherné) nebo ne (protože bych ho v Čechách nejspíš neměla kam nosit a akorát by mi viselo ve skříni) a vydávám se k chrámu. Mezitím potkávám naše mnišky a domlouváme se na odpoledne. Mají ještě nějaké vyřizování, tak jim říkám, že se možná vydám pěšky domů sama dřív, až do odpoledne se mi čekat nechce. A taky je lákavá vidina oběda, na utrácení budu mít určitě ještě příležitostí dost. Ani nic sladkého si tentokrát nekoupím. A pak, přímo před chrámem, potkávám naše klášterní auto. Kolega říká, že sice ještě potřebuje dokoupit nějakou zeleninu, ale pak jede domů a pro mnišky pojede odpoledne znova, takže pokud chci, může mě vzít rovnou. Dojednáno, jdu si prohlídnout klášter a za chvíli se sejdeme. Klášter je zavřený, ale prohlídka stojí za to i z venku. Je velký, nádherně vybarvený a s ochozem z mramorových desek. Kolem proběhnou tři malí mníšci, možná tak pět až sedm let. Zavolají na mě Hello a tak sahám do batohu a dávám každému hašlerku. Když pak scházím ze schodů a chystám se jít pryč, volají na mne znovu. U velkých dveří stojí starší mnich a pouští mě dovnitř. Děkuju a představuju se, prohodíme pár slov. Tenhle klášter, stejně jako ten náš, částečně podporuje Pemova Sapan Foundation. Chrám je nádherný i uvnitř, chystám se fotit a mníšci mne hned upozorňují, že no flash, tedy bez blesku. Odejít se mi nechce, i když vím, že zrovna sem budu mít ještě spoustu příležitostí se podívat.

Himálaj - Hory

Před branou kláštera na mne z projíždějícího auta mává pan král, za chvíli přijíždí Tenpa a nabírá mě. Po cestě domů si říkám, že mě snad vzdálenost do Kazy odnaučí touhy po dobrotách. Z kláštera nejde jen tak vyběhnout do obchodu, pěšky je to výlet na půl dne. Ne, že bych neustále myslela na jídlo, to zdaleka ne, ale občas na něco chuť dostanu. A tou chutí, nebo myšlenkou, to taky skončí. Po návratu domů si dáváme rýži a zbylé momo z předchozího dne, tentokrát navíc usmažené. Jsou výborné, určitě je budu muset doma vyzkoušet. Taky už mám vymyšleno, co mniškám uvařím, neboť jedním z konverzačních témat je samozřejmě jídlo a ony se mne už několikrát ptaly na mé oblíbené. No, jím všechno, asi nemám vysloveně jedno jídlo nejoblíbenější, tedy kromě čokolády – tahle odpověď je baví. Volba, co holkám připravit, nebyla úplně jednoduchá. Chtěla jsem vybrat něco, co by se alespoň trochu lišilo od jejich jídel a zároveň aby to neskončilo fiaskem, vzhledem k technickým podmínkám v kuchyni a rozdílným surovinám. Nejdřív jsem pomýšlela na ovocné knedlíky, ale knedlíkový expert vůbec nejsem a taky tady není moc možností čím knedlíky naplnit (banány by asi nebyly nejlepší volbou), kromě toho jsou knedlíky dost podobné místnímu timo. V kuchyni nemáme troubu, jen plynové vařiče, takže ani nemůžu upéct nic sladkého. Takže volba nakonec padla na smažený květák a šťouchané brambory s cibulkou. Strouhanku si vyrobím z toustového chleba, vše ostatní běžně používáme.

K večeru se jdu umýt a stejně jako s chutí na sladké mě napadne, že mám před sebou ještě pár měsíců, kdy se normálně, tedy po našem, neumyju. Já, kachna, která by ve vodě dokázala strávit půl dne. Na rozdíl od Manali tu tedy alespoň teče teplá voda, pokud ji někdo přede mnou ze zásobníku nevyčerpá. Kohoutek je sice přibližně stejně vysoko jako v manalské koupelně, tedy asi tak ve výši pasu, ale aspoň je trubkou vyvedený víc do prostoru a ne při zdi, můžu se pod něj trochu poskládat, a polohy a pohyby při mytí už tak nepřipomínají křížence indické tanečnice a jogína. Myslím, že sprchy a vany si po návratu budu ze západních vymožeností cenit nejvíc. Po mytí je čas na knihy, přečtu pár stránek od Šantidévy z jeho knihy o Bódhisattvě a o tom, že fyzické tělo je důležité, ale mysl je potřeba zkrotit, odpoutat od tužeb. Za chvíli na dveře klepe Tanpa a v ruce drží tašku. Jsou v ní dvě velká balení domácích sušenek z nové pekárny v Kaze. Chci jít nabídnout mniškám a říkám, že my dva si dáme spolu zítra při výuce, ale on kroutí hlavou, že jsou jen pro mne. Prý abych neměla hlad, když nechodím na večeře. A že až je sním, mám mu říct a on mi koupí zase. No, dnes jsem si opět chtěla večeři po vydatném obědě odpustit, ale nemůžu. Asi by mi to mohlo být jedno, ale nechci, aby to vypadalo, že jsem se naprala sušenkami. Tak nevím, jak si tady budu krotit chutě.

Lidé začali být opatrní a zároveň vynalézaví, nebude to s nimi tak jednoduché. To jsme neměli připustit. Dali jsme jim očkování, nezabralo. Ale zbraně nebudou potřeba, stačí strach. Pak zase budou lépe kontrolovatelní. Pokud ne, přidáme hladomor. A v krajním případě jim připravíme blahobyt. Tomu neodolají ani ti nejsilnější.

Ale: Síla vědomí je nekonečná.

„Dobrý den, vzala bych si prosím dva kousky červené hmoty a jeden kousek hnědé. Ta modrá je prosím s jakou příchutí?“

„S dobrou.“

„Tak tu chci taky, jeden kousek stačí. A pak ještě pět oranžových kuliček s letní příchutí.“

Někdy je zvláštní nemít příležitost si jen tak s někým popovídat. Natož v rodném jazyce. A to jsem denně přes internet v kontaktu s kamarády z Čech. Poslat zprávu, za pár minut nebo hodin (podle toho, jak zrovna funguje internet/elektřina a jestli mám dobitý tablet) přijmout reakci nebo naopak není stejné. Nakonec stejně nevím, co bych komu řekla, kdyby se tu objevil. Na druhou stranu, dost lidí včetně mé rodiny netuší o mém neustálém přístupu na email. Sama nevím, jak tohle vlastně myslím. Na rodinu si vzpomenu často, ale potřebu být v kontaktu nemám. Je to podobné, jako když jsme bydleli kousek od sebe a vídali se párkrát do měsíce, jednou za čas. Krom bezpočtu zahraničních kratších pobytů absolvovaných v posledních letech, mám za sebou dva roční, v dobách, kdy internet zdaleka nebyl tak rozšířený, a na podobné pocity si vůbec nevzpomínám. Stárnu a taky je to tady jiné. Menší a uzavřená komunita, v tom nejlepším slova smyslu. Mám tady třináct mladších sester a jednoho velkého bratra. Sestry o mě pečují, jak nejlépe dovedou, nemůžu si stěžovat ani, kdybych chtěla. Zvou mě k sobě do pokojů, do horního patra kláštera, kam přes den jde mnohem víc slunce. Ale mně se tam nijak zvlášť nechce, mám svůj pokoj ráda a na stole k přečtení hromadu knih. Kromě toho, nevím jak to popsat jinak, jsou prostě holky v přesile. Když je jich víc pohromadě, baví se spolu spitštinou. Jinak se myslím snaží moc, angličtina je baví a chtějí se naučit. Tak občas prohodíme větu o tom, že dnes je hezky, včera foukal silný vítr a že v sobotu budou dělat velkou púdžu, ať se přijdu podívat, nebo se mě snaží naučit pár slov v jejich jazyce. Když se pokouším o delší konverzaci, často mi nerozumí, takže si víc vysvětlujeme, než se ve skutečnosti bavíme. Aspoň se snad něco naučí.

To samé je s Tanpou, kterého ovšem mimo výuku vidím minimálně, má hodně práce a vyřizování s provozem a dostavbou kláštera. Při výuce také vidím, že i přes velkou slovní zásobu v angličtině plave. Sušenky nakonec chroupeme při hodinách společně, dobré jídlo je jedním ze společných témat. A během jídla, kdy se všichni společně scházíme v kuchyni, se nemluví. Tedy pokud jde zrovna elektrika, sledují se indické telenovely prokládané reklamami na auta, zubní pasty a sladké limonády. Doma jsem televizi nějaký čas před odjezdem neměla a předtím jsem občas shlédla maximálně tak předpověď počasí. Inu, odříkaného chleba největší krajíc.

Podobně jako v Manali i ve Spiti mám v pokojíku spolubydlící, jen mě naštěstí tolik neděsí. Černé, asi třícentimetrové broučky průběžně vyhošťuju, ale stále se vrací. Asi se jim u mě líbí, tak je na pár dní nechávám vyhrát a bydlet ve své šatničce. Taky se přišla podívat myška, ochutnala pár sušenek od Tanpy a zase odešla. Nebýt prokousaného sáčku a nahryzaných kousků dobrot, ani bych o ní nevěděla. Asi to bude znít lakomě, ale jsem docela ráda, že jsem den předtím snědla poslední oříškovou tyčinku z Čech. Sušenky od Tanpy raději věším na konzoli závěsu a asi je budeme muset rychle sníst nebo je odnesu mniškám do kuchyně. A pro Tanpu důvod, aby mi nic dalšího nekupoval. Když myška dorazí podruhé, v šatně ji nachytám. Je maličká, s očima jako korálky a roztomilá, ale chytit se nedá. Jdu se poradit za Tanpou do kuchyně, kde po večeři sedí se Sonamem, naším mnichem stavbyvedoucím. Oba se zvedají a jde se na lov. Když pak Tanpa svítí baterkou pod regál v mé šatně a posléze chystá chytací (nikoli zabíjecí) pastičku a moc mu to nejde, prvně vidím Sonama upřímně se smát. Do teď jsem ho potkávala s téměř kamennou tváří, jen občas nepatrný náznak úsměvu. Myška se do drátěné klícky chytí během chvilky, odnáším ji ven. Druhý den pak na mě Tanpa venku volá, jdu blíž a vidím ho, jak myšce do vězení strká zrníčka vařené rýže. Prý ji pustí později. A pastičku si odnese k sobě do pokoje, protože v noci taky slyšel nějaké chroupání. V hodině angličtiny mi pak říká, že zvířátka typu hadi, ještěrky a myši moc rád nemá, že se jich trochu bojí. Na výuku mám připravenou slovní zásobu týkající se kriminality, krádeže, vězení, krmení a pouštění na svobodu. No, myš mi přišla ukrást sušenky, zloděje jsme chytili do vězení, ale nenechali ho o hladu a pak mu dali svobodu. Tanpa se baví. Do kuchyně taky každé ráno přilétá vrabčák. Sebere pár drobků od snídaně, poskočí a stejnou cestou, tedy otevřenými dveřmi, odletí zpátky ven.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #16 – Král Spiti

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #18 – Škola hrou

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT pomáhá