Alenka v klášteře #18 – Škola hrou

Alenka v klášteře #18 – Škola hrou

409
Sdílejte

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Je tady první hodina, na kterou mám naplánované hry. Jednu jednoduchou křížovku a aktivitu, kdy holky na papírek napíšou otázku, papírky dáme do pytlíku a ony si budou losovat a odpovídat. Chci je trochu rozmluvit, ale zatím jsem s nimi nic podobného nedělala a tak vůbec netuším, jak to bude fungovat. Zkraje hodiny na tabuli nakreslím mřížku a vysvětluju princip křížovky, neznají jej. Nakonec, když se jim jednoduchou tajenku – buddhism – podaří vyluštit, jsou naprosto ohromené a ptají se mne, jak jsem to vymyslela. Nevymyslela, v Evropě je to hodně populární, odpovídám. Všechny si nakonec křížovku přepisují do sešitů. Před druhou aktivitou jim řeknu jen to, ať prostě napíšou jakoukoli otázku tak, aby ji ostatní neviděly, a papírek mi dají. Nevím, jestli některé tušily, že na otázky budou později odpovídat, každopádně legrace to byla. Proč je nebe modré nebo co je to život. Připomíná jim to jejich oblíbený předmět, debatu, kdy jsou rozdělené do dvojic, jedna klade otázky a druhá odpovídá. Dáváme si ještě dvě kola a holky se snaží psát zábavnější a zábavnější otázky. V prvním kole jsem na jednu velmi jednoduchou otázku odpověděla i já, abych jim ukázala, jak budeme pokračovat, teď už jen pozoruju, jak je to baví, a přemýšlím, jaké hry pro ně budu vymýšlet další čtyři měsíce.

Před koncem hodiny záludný dotaz nemine ani mne. Bez papírku, prostě se mě zeptají. Co je pro mě v tomto životě nejdůležitější a proč. My mind, odpovídám. Mysl. Je jako pes. Pokouše, ohlídá, navede na cestu. Není snad pes nejlepší přítel člověka?

Odpoledne holky připravují Mahakala púdžu. Je na několik hodin a dělají ji pravidelně každý měsíc. Kromě toho, že je delší než ty obvyklé ranní, je i nějak intenzivnější, objímající. Vůbec netuším, co mě každé ráno nutí vstávat na ty obyčejné obřady, hodinu poslouchat něco, čemu přinejmenším lingvisticky vůbec nerozumím a kdy se po většinu času snažím najít tu správnou polohu k sezení, protože má pravá noha prostě po ránu odmítá setrvat zalomená v tureckém sedu. A pak zažiju púdžu trochu jinou, a některé věci zase dostanou jiný rozměr. Na část obřadu se přijde podívat i část Sonamovy rodiny. Pár žen různého věku a jeden muž, všichni, jak jinak, milí a příjemní. Vedle mne usedá starší mohutná žena, Sonamova maminka. Směje se a párkrát zopakuje oukej, oukej. Směju se a odpovídám jangpo, jangpo (dobré, dobré). Tak jsme si popovídaly. O přestávce nám služba z kuchyně kromě čaje přinese i mísu se smaženými timos, velká dobrota. Timos, kousky tužšího kynutého těsta vařené v páře jsou tu jedno z tradičních jídel, akorát druhý den, podobně jako naše knedlíky, už za moc nestojí. Tak je natrhají na kousky a usmaží.

Když vám během bouřky na auto spadne strom, budete vinit vítr nebo strom?

Ve snaze jít dál možná ztrácím část toho, co jsem dosud na cestách nasbírala. Vztahy, vzpomínky a památky, myšlenky. Už nechci utíkat. Chci jít pomaleji a občas se otočit, abych nezapomněla, kudy jsem vlastně šla, kde a s kým jsem byla. Abych si zapamatovala, kudy a s kým příště chodit mám nebo nemám.

Klášter

Dnes jsou to tři týdny, co jsem ve Spiti, a dva měsíce a tři dny, co jsem v Indii. Mám přibližně tisícovku fotek a v hlavě prázdno. Klid zatím stále pramení z mé přirozené flegmatické nátury a z toho, že tu mám mnohem menší zodpovědnosti, není o nic zásadnější než před odjezdem. Mysl je stále roztěkaná, při všech formách cvičení se chová jako rozdováděné štěně. Mám ještě čtyři měsíce na to, pokusit se ji zkrotit. Na pomoc přichází srdce, které snad už má jasno, knihy, které čtu (zdaleka ne tak rychle, jak bych si představovala) a setkávání s místními lidmi. Už si vůbec neuvědomuju, že se z vnějšku liším, přestože se na mě občas někdo zvědavě zadívá. Pocity jsou tak nějak vynulované, radost se rozplyne stejně jako smutek, možná tohle je začátek klidu. Přede mnou jsou už jen dvě třetiny pobytu a mě občas napadne, co budu dělat po návratu. Jak a čím se budu živit, kde budu bydlet a jak hodně budu mimo. A taky jak se sama vyrovnám se svými nekompromisními a sobeckými rozhodnutími a jak zvládnu následné reakce. Plány nedělám, za roh nevidím, jsou to jen takové pokusy, jestli náhodou nezahlédnu ukazatel směru. Každý den si uvědomuju, jak je tady život jiný, nejen kontrasty, ale i izolací. Místo za kulturou chodím do hor, sama. Jsou každý den jiné. Stačí trochu jiné mraky, jiné stíny a vypadají jinak. Stačí trochu jiný úhel pohledu a všechno vypadá jinak. Nebo se mi to zdá?

Při jedné konverzační hodině se mnišek ptám, proč během ranního obřadu dělají poklony jen tři nejmladší mnišky. První půlhodinu dvě, druhou jedna. Všechny tři by se stejně mezi stolečky malé modlitební místnůstky nevešly. Holky můj dotaz velmi rozesměje, ale vzápětí mi situaci vysvětlí. Tyhle tři ještě prostě neznají všechny mantry a modlitby a pokud by zůstaly bez dozoru ve svých pokojích, nejspíš by dělaly vylomeniny. Takže jim starší mnišky vymyslely tenhle program. Fajn, říkám. Mantry a texty taky neznám, takže bych poklony dělat mohla taky. Všechny starší mnišky už doporučený počet (tedy sto tisíc) mají za sebou z předchozích studií, takže místo v jedné půlhodině během púdži je volné. Nevím, jestli mě berou vážně a některé můj nástup druhý den ráno asi trochu překvapil, sama jsem se zkraje musela smát. Ale jak se ukázalo, poklony zdaleka nejsou příjemné jen pro fyzické tělo, tedy hlavně pravou nohu, která si v pohybu libuje mnohem více než v klidném sedu, ale i pro duši i mysl. Prostě meditace v pohybu. Maximální soustředění, probuzení všech forem existence a zároveň nastartování pokory pro celý den. Je třeba zabít ego, zdroj touhy a připoutanosti. Touha po lásce a sjednocení je možná také projevem lásky samotné, nicméně pořád zůstává touhou. Touha po pozornosti je připoutanost ega k lásce. Co z toho, když jeden člen rodiny ignoruje poslané fotky, dotaz na další členy rodiny a v podstatě celý email a píše jen o sobě, druhý neměl čas podívat se na link s fotkami poslaný před měsícem, což se dozvídám oklikou přes dalšího. I nejvyšší vrcholky Himálaje jsou ve své pustotě a nevlídnosti krásné. Přestávám hledat důvod, proč jsem tady, přestává to být důležité. Jsem tu, abych učila potomky tibetských uprchlíků angličtinu a za to málo, co tady dávám, dostávám zpět několikanásobně víc.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #17 – Třináct mladších sester v klášteře

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #19 – Pláču, když je mi smutno

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT pomáhá