Alenka v klášteře #19 – Pláču, když je mi smutno

Alenka v klášteře #19 – Pláču, když je mi smutno

217
Sdílejte

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Mnišky angličtina evidentně baví, ve volném čase některé dokonce vymýšlejí a do svých sešitů píší věty, sešity mi pak nosí ke kontrole. Ve skupině je jich i pár, které by samy angličtinu chtěly učit. V hodinách jsou ovšem někdy nezkrotné jak banda puberťáků, ač je jim všem přes dvacet. V malé učebně občas sotva slyším sama sebe, to když některé něčemu neporozumí a začnou se dohadovat s ostatními, další je pak začnou napomínat, aby byly zticha. Co bych u nich nečekala, je velká soutěživost. Na další sobotu mám připravené obrázky. Jeden tým dostane obrázek, ke kterému každá řekne jednu větu. Je to věc či zvíře, je to malé, tady v klášteře to nemáme. Druhá skupina hádá, pro nápovědu může ještě klást otázky, na které se dá odpovídat ANO nebo NE. Holky se začínají rozmlouvat ještě víc než při předchozí hravé sobotě, je radost na ně koukat. A je taky legrace sledovat, jak jsou do hry zapálené. Nehrajeme na body, prostě jen tak. Nakonec oba týmy stejně vždycky předmět na obrázku uhádly.

Pexeso se tady ukazuje jako univerzální výuková pomůcka. Ve skupině starších mnišek poslouží ke hrám, s mladšími mniškami se učíme pojmenovávat zvířata, rostliny, jídlo, předměty denní potřeby, barvy. Během prvních třech týdnů pořád dokola, teprve koncem třetího týdne jsme se dopracovaly k tomu při psaní rozlišovat jednotlivá slova a nepsat všechno jedním vrzem. Angličtina je baví a i mimo hodiny se se mnou snaží povídat nebo aspoň opakovat, co jsme v hodině probraly. Největší legrace je ovšem při hodinách s Tanpou. Probíráme gramatiku. Říkám: „Je tu pár pravidel a hodně výjimek, exceptions.“ „Víš, co je to exception?“, ptám se ho pro jistotu. „Jo, vím,“ kýve hlavou. „To je, když se přijde do hotelu a tam stojí paní za pultem.“ „Ne, to je reception,“ odpovídám a Tanpa se směje. Zamyslí se a znovu říká, že už asi ví. „To je, když třeba studenti ve škole namalují obrázky, ty se pak pověsí na zdi a lidi se na to přijdou podívat.“ „Ne, to je exhibition,“ odpovídám a Tanpa se začne smát tak, že se musím smát taky. Dostáváme se zpátky k exception, pokouším se to vysvětlit na příkladu. Jsem tady v klášteře s mniškama, ale mniška nejsem, jsem exception. Tanpa se mě naprosto vážně zeptá: „A já jsem teda taky výjimka?“ Nesedět, dostane mě tím dotazem do kolen. „Ano, jsi,“ odpovídám, ale pro jistotu ho prosím, aby se podíval do slovníku v telefonu, abychom mohli pokračovat dál. Ale student je to poctivý, všechna podobná slova si píše do sešitu, aby si je zapamatoval.

Alenka v klášteřeCo dělám, když je mi smutno? Co bych dělala. Pláču, objímám sebe sama a poslouchám Boogie Street od Leonarda Cohena. Buď vše najednou, nebo v rozličném pořadí. Cítím, že dojde i na dva filmy, které mám s sebou, a které zatím uložené na USB čekají na svůj čas. Čistá duše a Velká cesta malého pána. Dnes jsem byla v Kaze a v jednom obchodě jsem si vyhlédla tradiční halenu. Jen jsem s sebou neměla dost peněz, tak mi pan prodavač nabídl, že mi ji schová, a vezmu si ji příště. Taky mi ukázal, jak se hraje na mísy, prý se mám zastavit pokaždé, když budu v Kaze, bude mne učit. Při cestě zpět do kláštera jsem naskočila k živelnému chlápkovi do malého náklaďáčku. Serpentýny řezal tak, že jsem se až trochu bála, ale bylo to veselé. Menší kus cesty mi ušetřil, větší kus zbyl na nohy. K obědu byly kuros s vynikajícím dipem z mléka a čerstvého chilli. Po našem langoše, jen o něco tenčí a uprostřed dvakrát proříznuté, prosmaží se tak hezky do křupava. U večeře na mě Tanpa mluvil spitšinou. Schválně, občas to dělá. Já koukala a mnišky se smály. Asi bych se měla spitšinu začít učit, zatím umím sotva pozdravit a poděkovat. A taky názvy jídel.

Chybí mi zelená a tak si na plochu tabletu nastavuju fotku stébel trávy. Do trávy bych si lehla, ale skoro žádná tady neroste.

Pain is inevitable, suffering is optional. To stojí na ceduli před jednou kavárničkou v Kaze. Jako kdyby to byla nápověda, tedy spíš nakopnutí. Napovídat se dá jen chytrému, že. Už delší dobu si mé tělo prochází všelijakými očistnými procesy. Od nadýmání, kdy můj pokoj obzvlášť po ránu nebo po jógovém cvičení připomíná plynovou komoru, přes průjmy doprovázené křečemi v břiše a zimnicí, až po úmornou bolest pravé nohy. Začalo to kolenem a postupně se to rozlezlo přes lýtko až ke kotníku. Přes den noha funguje, vynahrazuje si to v noci. Není jí dobrá žádná poloha, bolí úmorně a úporně. Dokonce tak, že jednou musím vstát a chvíli se procházet. Postupně zkouším mast, hřejivou náplast i hýčkání kolene, hlazení a domluvy. Jeden den je to lepší a další o dvě stě procent horší. Pevně věřím, že se z toho nepominu, protože léky proti bolesti s sebou nemám. Všechno více méně začalo ve chvílích, kdy jsem začala přemýšlet o poklonách během ranních púdž a pak je skutečně začala dělat. Po pár dnech poklony dostanou trochu jiný rozměr, to když si před sebou začnu postupně představovat všechny, komu bych se chtěla omluvit a poprosit je za odpuštění.

Přede mnou v přední části malé modlitebničky je usazeno jednadvacet zlatých sošek Buddhů. Takhle jsou tam i ve své nejpřirozenější podstatě postupně a průběžně usazeni i všichni ti, kterým mé myšlenky a přání směřují. A pak, ne, že bych vysloveně trpěla, ale při prvních takhle doplněných poklonách mám srdce sevřené tak, že se mi derou slzy do očí. Ale tady se říká, že dualita neexistuje. Že samsára a nirvána jsou jedno. Takže, není ten smutek náhodou radost? Třeba z toho, že jsem tady. Ze všech příležitostí, které se mi tady skýtají. Život je najednou jednodušší.

V Manali jsme měli klášterního Alíka, v Kowangu se zjevil zrzavý kocour. Nejspíš aby zaháněl myšky a abychom se měly s kým mazlit. Po pár dnech, kdy si v novém prostředí nejspíš nevěděl rady, dveřmi i okny chodil dovnitř a ven a neustále mňoukal, se se všemi skamarádil. V kuchyni putuje z klína do klína a nechává se hýčkat. Rýže mu moc nejede, zato čapátí a vařené brambory velmi. Maso si musí obstarat sám. Trochu se mu prášilo z kožichu, tak se holky rozhodly, že mu ho vyperou. Přistihnu je, jak chudáka kocoura dvě drží u hadice s vodou a třetí ho mydlí. Kocour se brání ze všech sil a nakonec se mu podaří ze spárů čistoty chtivých mnišek vymanit a zdrhnout. Říkám, že kočky vodu rády nemají a mnišky se mne ptají proč. Nevím, nikdy jsem se jich neptala. Mokrá zkušenost naštěstí zrzka neodradila a téhož odpoledne se vrátil.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #18 – Škola hrou

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT pomáhá