Alenka v klášteře #22 – Voda z hor

Alenka v klášteře #22 – Voda z hor

311
Sdílejte

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Život je tady tak jiný. Není to jen o tom, co mi chybí nebo čeho jsem se naopak ráda vzdala. Je o tom, že prožitím, nikoli přežitím situací se dostávám k samému základu, esenci života. Všechny ty věci, které považujeme za samozřejmé a neměnné tady mají úplně jinou hodnotu. Teplá voda, voda vůbec. Elektřina. Internet – který mimochodem už nemám, neboť mě operátor kvůli minimálnímu kreditu definitivně odstřihl. Pojetí času. Blahobyt, kdy si po většinu času můžeme svobodně koupit, na co pomyslíme, na co máme chuť. Ne ve smyslu nového mobilu nebo dokonce auta, ale základních věcí. A svobodná společnost, kdy se můžeme o většině svých záležitostí rozhodovat. Možnosti volby povolání nebo místa k žití.

Voda se do kláštera přivádí z hor hadicemi. Pár desítek metrů nad klášterem je ve svahu vybudovaný betonový svod, z něhož čerpáme vodu nejen my, ale i lidé z nejbližších osad. Ke kanálu se prostě přivedou hadice, které se na sebe napojí a voda teče. Hadice jsou pospojovány tenčím a silnějším průměrem a spoje jsou zpevněné pruhy nastříhanými ze starých pneumatik. Spoje se chodí kontrolovat a zpravidla i velmi často opravovat, zhruba několikrát týdně. Teplou, tedy teď v polovině června horkou vodu, zajišťuje Slunce za pomoci solárního panelu. Ještě před pár dny jsem myslela na to, že se ještě dlouho normálně neumyju a teď se koupu v nerezové kádi, ve které se míchá směs na podlahy. Je vymytá do čista a uskladněná v naší umývárně, pokušení bylo příliš velké.

Koupel je to na “embryo”, prostě se musím složit, ale stojí to za to. Nikdy se mi z vody nechce, pokaždé si uvědomuju, jak moc si toho vážím. Jak je tady v horách voda vzácná. Velká oblast Spiti je závislá na jarním tání a letos bylo extrémně málo sněhu. I já si moc přeju, aby voda tekla. A místní chodí do klášterů a chrámů prosit mnichy a mnišky, aby dělali púdžy za déšť. Prší tady málo a když už se zatáhne, spadne pár kapek. Zahrady a políčka je potřeba zavlažovat vodou přivedenou z hor. Už tak namáhavá práce v zemědělství je tady ještě o úroveň namáhavější.

Elektřina někdy jde, někdy prostě ne. Přes den to není zas tak důležité, na práci je vidět a většina se stejně dělá ručně. Nebo i trochu hlavou, jako výuka angličtiny. Signál na telefon a potažmo internet je značně nespolehlivý, k práci se využít nedá. I v kavárně v Kaze, kde jsem na doporučení jedné turistky internet objevila, trvá připojení neskutečně dlouho. Zobrazí se mi úvodní stránka Seznamu, abych se dozvěděla, že mám něco přes padesát nepřečtených mailů, a pak celá wifi spadne. No nic, většinou to stejně budou reklamní maily a když tak se zase zkusím připojit příště. Aspoň jsem si dala kávu. Rozpustnou. Příště si dám raději masalu.

Na co jsem si nezvykla a nejspíš nezvyknu, je pojetí času. Půlhodina sem, hodina tam, někdy celý den. Jako kdyby tušili, že vše je předem dané a co se má stát, to se stane. Ale hodinky tu nosí všichni. Je lepší cvičit se v trpělivosti nebo meditovat na pomíjivost? Asi to vyjde na stejno. Na druhou stranu si opět začínám uvědomovat, že některé situace už mi přijdou úplně samozřejmé a přitom jsou výjimečné. Třeba to, že sedím s mniškami na návštěvě u mnicha, v jeho pokoji v mužském klášteře, a koukáme tady na televizi. Taky jsme při procházce s jednou mniškou viděly na schodech jednoho z domů schoulenou babičku. To nic, ona tam jen spí, odpovídá na můj lehce vyjevený výraz mniška. Nebo že navštěvuju místní rodiny, což by se mi jako běžné turistce těžko povedlo. Mnišky hodně stojí o to, aby mi mohly ukázat své domovy. Už před volbami bylo jasné, že se k některým podívám, měla jsem si jen vybrat, s kým na výlet pojedu. Zatím jsem viděla tři domovy, během příštích měsíců se mi snad podaří navštívit zbytek. A jak mi zatím přišlo, domy jsou ve své nesmírné jednoduchosti velmi útulné. Splachovací záchod si musím odpustit, malá plechová kamínka uprostřed obýváku jsou kouzelnější. Nebo si jdu koupit místní šaty, jak mám domluveno, a pan prodavač mne zve na čaj. Myslím i cítím, že ve vší počestnosti. Prostě protože jsou tady lidé pohostinní, vstřícní a přátelští. Dnes tolik času nemám, ale příště to snad vyjde.

Na malé misky už hrát zvládám, ale chtěla bych se naučit hrát i na ty velké. Do Kazy se mi z kláštera chce a nechce. Je prima dostat se občas mezi jiné lidi a občas prohodit slovo třeba i s turisty, ale obvykle je to výlet minimálně na půl dne. Ve velkém horku, prašnou cestou do sice malebného, ale zaprášeného města. Prach je tady prostě všude. No jo, holt jsem Evropanka. Občas kouknu do kalendáře, jak dlouho už tady vlastně jsem a kolik toho ještě mám před sebou. Kolik času zbývá do návratu k pohodlnému a sterilnímu životu plnému starostí.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #21 – Volby v himálajských výškách

Přečtěte se následující část: Alenka v klášteře #23 – Jeden den šéfkuchařkou a do sandálů ponožky

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT pomáhá