Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #23 – Jeden den šéfkuchařkou a do sandálů ponožky

Alenka v klášteře #23 – Jeden den šéfkuchařkou a do sandálů ponožky

997

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Den D

Tak nervózní už jsem dlouho nebyla. Nastal den, kdy jsem tu za šéfkuchařku a mnišky celý den o ničem jiném nemluví, jsou zvědavé a natěšené. Já mám obavy ze všeho. Aby holkám a Tanpovi chutnalo, aby bylo jídla dost, protože pro šestnáct lidí jsem nikdy nevařila a odhad prostě nemám, nevím, kolik toho kdo sní. Večer se bude podávat smažený květák a brambory s cibulkou. Toustový chléb na strouhanku je nasušený, odpoledne jsme krajíce na drobky rozmačkaly rukama a válečkem. Začínáme květákem, ten se předvaří během chvilky. Nechci tu spotřebovat všechna vajíčka, tak je ředíme mlékem – aby mě při té příležitosti, při nalévání do misky, mniška Nawang mlékem z větší části polila taky. Z krabice jí mléko vychrstlo tak, že mám zmáčené triko i kalhoty a obě dostáváme záchvat smíchu.

Na řadě je cibulka do brambor a u krájení nemám daleko k pláči – ani ne tak kvůli cibuli samotné jako kvůli noži. V kuchyni je jeden celý a druhý ulomený, pak ještě dva sekáčky, vše tupější než motyka. Nadrobno cibulka nakrájená nebude. Vařený květák mi holky pomohou obalit, mezitím se uvaří brambory, které pak rozmačkají rukama. Šťouchadlo jsem nechala v Čechách, no. Začínám smažit květák a první půlhodinu si můžu oči vykoukat, než někoho napadne rozsvítit další světlo blíž sporáku. Když jsem o rozsvícení prosila, holky prostě rozsvítily jednu hlavní žárovku. Kuchyň je poměrně velká a zatím nemám přehled, kde co a jak. Hořák nemá žádný zásadní výkon, začínám mít velké obavy, že květák vůbec usmažím. Nakonec pouštíme ještě další, o něco lepší hořák umístěný na zemi – na zemi je prostě na práci nejvíc místa – a proces se značně urychlí. Konečně je všechno hotové a jíst začínáme jen o pár minut později než obvykle, trochu se mi ulevilo.

Tři mnišky a Tanpa si dokonce trochu přidají, ale žádné velké emoce se neprojevují. Já bych si dala aspoň nealko pivo a taky kyselou okurku. Květáku zbylo hodně a brambor ještě víc, stejně tak strouhanky a vaječné směsi. Ale snad lépe, než kdyby toho bylo málo. Zítra ještě připravím placky, nechci tady jídlem plýtvat, i když se veškeré zbytky nosí kravám. Když pak z kuchyně jako první odcházím, Tanpa mi poděkuje a říká, ať určitě ještě květák udělám. Je to milé, ale já si tím vůbec jistá nejsem. Pomýšlela jsem na palačinky, ty bych snad se zdejším vybavením zvládla. A taky na rajčatový salát, ale nikde jsem tu neviděla ocet a s citrónem by to asi nebylo ono. Jinak už mě nic nenapadá, marně přemýšlím, co tu prakticky bez koření a s minimem náčiní připravit. Druhý den u snídaně holky večeři přeci jen chválí a navíc s chutí baští placky připravené ze včerejších zbytků. Tak to snad přeci jen nebyla marná snaha. Já jsem nesmírně vděčná hlavně těm, co pomohly s úklidem.

Žabička, Thinley a tonglen

Čím dál častěji mi připadá, že dvě studentky z menší skupiny jsou tu proto, abych na nich mohla bezprostředně praktikovat tonglen. Tenzin Dolma, drobounká, brýlatá a s chodidly neustále rozevřenýma do V, které jsem jen tak pro sebe dala přezdívku Žabička, protože mi jí prostě připomíná, je rozpustilá, občas roztomilá a na hodinách angličtiny se chvílemi snaží a průběžně má potíž s udržením pozornosti. A taky je trochu na štíru s hygienou. Robustnější Thinley dává při hodinách pozor mnohem méně a prakticky nerozumí ničemu, co po ní chci. Vše vysvětluje a překládá třetí studentka ve skupině, Tenzin Zangmo. Bohužel má v době výuky “velkých” sester hodinu tibetštiny, tak chodí na angličtinu s Tenzin Dolmou a Thinley. Moc nového se nenaučí, ale aspoň může poslouchat, mluvit a občas se na něco zeptá. A vypadá to, že jí pomoc a vysvětlování slabším spolužačkám hodně baví. Hodiny jsou pro mě už tak náročné, bez asistentky bych byla ztracená.

Thinley, která zkraje prakticky nemluvila, už se mnohem častěji směje, v klášteře si rychle zvykla. Někdy se i při mých hodinách směje hodně nahlas a tak, že se svalí na zem. Mě si z nějakého důvodu oblíbila. Po večeři na mě čeká před kuchyní a společně pak ruku v ruce jdeme přes prostranství před klášterem ke vchodu vedoucímu do pokojů. Taky mi během těchto procházek bere z ruky a nosí termosku s horkou vodou, asi abych se nenadřela. Během ranních púdž s jednou nebo druhou praktikujeme uprostřed malé modlitebny poklony a mě tak napadlo představit si, že bych si s nimi měla vyměnit život, vzít na sebe jejich utrpení (ač snad ve své nevědomosti nemají pocit, že by permanentně trpěly), a dát jim život svůj. Tenhle tonglen byl hodně silný zážitek, nesrovnatelný s jakýmkoli jiným.

S hlavou v oblacích

Jedno pondělní ráno mi po snídani Tanpa oznamuje, že bychom se dnes mohli vydat na výlet. Pokud mu nezavolá kamarád a nebude potřebovat pomoc, vyrazíme do kláštera Ki a k vesničce Kibber. Telefonát se nekoná a tak nabereme čtyři mnišky (víc se do auta na delší vzdálenost naskládat nedá) a jedeme. Cesta je podobným směrem jako jsme jeli do kláštera Komik, jen o jeden horský hřeben vedle. Zkraje je silnice ještě asfaltová, zhruba v poslední třetině už jen prašná. A možná právě proto je zážitek silnější, intenzivnější. Zatím jsem nedokázala přijít na to, co mě stále na těch obrovských masivech, hromadách kamení a jemného písku tolik přitahuje. Místy to tady vypadá, jako kdyby si obři chystali materiál na stavbu.

A přece, když pak v údolí spatřím svěží, šťavnaté obdélníky a čtverce polí, srdce mi zaplesá. Možná proto, že zelená barva mi tolik připomíná domov. A tady skutečně znamená život, ve svazích hor lze snadno poznat, kudy vedou prameny nebo vybudované kanály. Každá kapka vody je tu vzácná nejen pro lidi, ale i pro rostliny a zvířata. Podél pramenů je zeleněji, živěji, veseleji. Jen o kus dál už je zase jakoby nekonečná pustina, kde se daří jen nejodolnějším bodlákům. My se tentokrát nedostáváme tak vysoko, jako je Komik, přesto jsou výhledy jako ze snu a mraky na dosah. Znovu, tentokrát z jiné strany, vidím Shila Peak a během cesty pár malebných a také dost těžko dostupných vesniček.

Nahoře na hřebeni zastavujeme, vybalíme džus a sušenky a uspořádáme menší piknik, pak se vydáváme na cestu zpátky. Stavíme se ve zhruba tisíc let starém klášteře Ki, omrkneme tři různě staré modlitebny a nepohrdneme nabídkou na oběd. Rýže a luštěninový dál, jak jinak. Nakonec mi tohle jídlo asi bude v Čechách chybět. Doma v našem klášteře hned do tabletu stahuju fotky a znovu se kochám. Znovu a znovu se nemůžu vynadívat a když mám vybrat jednu fotku, kterou chci přátelům poslat mailem, výběr je opravdu těžký.

Jen o dva dny později slaví osmdesáté první narozeniny Jeho Svatost 14. dalajlama a v Kaze se na jeho počest koná velká oslava. Jedeme se podívat také, podobnou událost si nemůžeme nechat ujít. Já si při téhle příležitosti poprvé oblékám nové šaty, tradiční. Jsou tyrkysově zelené s drobným okrovým potiskem, dlouhé zhruba ke kolenům a s dlouhými rozparky po stranách. Místní ženy pod šaty nosí buď široké “turecké” kalhoty nebo legíny, u mě je to jasné – kalhoty nemám. Jednoduchý je i výběr bot, pohorky to nebudou. Ale protože je poměrně chladno, dopouštím se tolik kritizovaného stylistického hříchu – do sandálů si beru ponožky. No co, Jeho Svatost by určitě nechtěl, abych na jeho oslavě nastydla. Módní policii jsem tu zatím nikde neviděla a na Facebook to snad taky nikdo nedá. Nakonec ponožky stejně po necelé hodině sundávám a strkám do batůžku, protože se udělalo teplo.

S mniškami nejdřív pozdravíme “kolegy” mnichy v klášteře, kde se hlavní část oslavy koná a pak se vydáváme s průvodem po Kaze. Jako první jdou čtyři mniši s dlouhými troubami, pak na nosítkách Jeho Svatost, tedy jen ve fotografickém zastoupení, a vedle nosítek mnich držící tradiční slunečník, to aby Jeho Svatost zůstávala hezky ve stínu. Projdeme Kazou a vracíme se zpět. V průvodu jde odhadem tak stovka lidí, většina mnichů či mnišek. V uličkách Kazy nás, tedy spíš asi dalajlamu, lidé zdraví a přejí hodně štěstí. Čiší z nich úcta, respekt a pokora.

Klášter

Na prostranstvím před klášterem se bude konat podobný program jako na oslavě Buddhových narozenin, tedy tradiční zpěvy a tance, v nádherně zdobených krojích. Program je zahájen modlitbou, kterou láma hlubokým hlasem recituje do mikrofonu a během které se mezi diváky rozdává sladká rýže s rozinkami a ořechy. Na zemi tentokrát sedí naprostá většina obecenstva, stejně jako tři nebo čtyři muzikanti, kteří některé účinkující doprovází. Diváků je hodně, sedíme na sobě namačkaní jako kuličky hrášku v přezrálém lusku a mě po víc jak dvou hodinách dřevění celá spodní polovina těla, ale lidé jsou přede mnou, za mnou a po obou stranách, ani nohy nejde natáhnout. Možná to nakonec vyhráli ti, kteří přišli později a protože by vsedě už neviděli, raději stojí. Nejlepší výhledy mají mniši sedící o pár metrů výš, na schodech vedoucích do chrámu.

Podívaná i tentokrát stojí za to. Kromě dospělých vystupuje i mládež a skupiny dětí ve věku snad kolem čtyř či pěti let. Jeden soubor má připravený diskotanec a tahle “vsuvka” se u všech setkává s velkým ohlasem, bavíme se výborně. A zřejmě pro ještě větší zpestření projde mezi účinkujícími pes nebo proběhne jedno nebo více dalších dětí. Po programu jdeme na oběd, i tady se jídlo rozdává zadarmo. Na papírový talíř rýže, trochu zeleniny a luštěninové omáčky. Bez lžíce. Takže si vyzkouším i místní způsob konzumace. Nakonec mi to celkem jde, talíř vyhazuju prázdný, dokonce aniž bych se pokecala. Porce ale nebyly nijak zásadní, tak se jdeme ještě do města dojíst. Do malé restaurace, tedy spíše bistra. Dáváme si trochu vývarové polévky a nudle s masem a zeleninou. Maso jsem měla i při předchozím obědě s mniškami v jiné restauraci, asi měsíc zpátky, a v klášteře ho během mého pobytu vařili už také dvakrát. Jednou když ho jedna z mnišek dostala darem od své rodiny, podruhé ho přivezli dělníci, kteří na dva dny přijeli pomoci s prací na klášteře. V obou případech holky připravily cosi jako guláš, nebylo to špatné. Pořád bych se bez masa obešla, ale pokud mi jej někdo nabídne, neodmítám. A v bistru netrhám partu, aby s námi kuchařka neměla tolik práce. Projdeme se po Kaze několikrát tam a zpátky, párkrát průběžně nakoukneme do nádvoří místní střední školy, kde se koná další část programu, a vracíme se do mužského kláštera. V pokoji jednoho z mnichů si dáme čaj a vracíme se domů. Jsem ráda, to nicnedělání mě nějak zmohlo.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #22 – Voda z hor

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #24 – Jeskyně jako oblíbené meditační místo

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT pomáhá