Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #26 – Čech, Španělka a Kolumbijec na návštěvě

Alenka v klášteře #26 – Čech, Španělka a Kolumbijec na návštěvě

461

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Z Kazy je na náš klášter moc hezký pohled a občas tak přiláká různé návštěvníky. Turisty z Indie i jiných koutů světa. Někdo se jen projde kolem Buddhy, někdo s námi posedí u čaje nebo na púdže, pokud se právě koná, většina si nás fotí. Někdo občas i nabídne pomoc, ptá se mnišek, jestli něco nepotřebují. Holky se stydí a pomoc vždycky odmítnou, taky asi honem nevědí, jak by měly zareagovat. Jsou skromné, co potřebují, to většinou mají. Nicméně mně to nedá a jednu mladou Indku prosím, jestli by nám nemohla poslat pár fix na tabuli. Po klasické černé s křídami tady máme novou bílou a s ní Tanpa sehnal jen dva markery, které už dosluhují. A v Kaze prakticky nejsou k sehnání, museli bychom poprosit někoho, až bude mít cestu do Manali, aby je přivezl. Při výuce bez učebnice je jakákoli tabule nepostradatelnou pomůckou. Pooja, naše nová kamarádka ujišťuje, že fixy zařídí, je to pro ní maličkost. Nakonec nám po pár týdnech přijdou krabičky dvě. Jednu Pooja poslala hned z Manali, přes které se vracela domů do Dillí. Pár dní po zaslání volala jedné z mnišek, ale balíček se někde zatoulal, tak z Dillí poslala ještě jeden. Měsíc po její návštěvě, jen pár dní po sobě, přišly balíčky oba. Píšu jí vděčný mail, Pooja brzy odpovídá a vypadá to, že bychom mohly po nějaký čas zůstat v kontaktu.

Jindy se u nás zastaví starší bratr jedné z mnišek a v autě s ním sympatický mladý muž. Vozíčkář. Chtěl by u nás na pár dní zůstat a meditovat. Bohužel pro něj opravdu nemáme místo a tak jej musíme s těžkým srdcem odmítnout. Tanpa mu nabízí i možnost zůstat venku ve stanu, je stále teplo a jídlo by dostal, ale to by pro něj nejspíš bylo komplikované, tak odjíždí. Doporučuju mu zeptat se v klášteře v Kaze, jestli by mu nepomohli, i když jsou tam téměř všude schody a ani tam by situace nebyla ideální. Pak mi jednou odpoledne Tanpa oznamuje, že v Kaze potkal lidi z Čech a že bychom se za nimi mohli ještě večer podívat. Druhý den odjíždějí do Demulu, kde budou v soukromé škole podporované Sapan Foundation učit děti angličtinu. Je s nimi domluvený, že se sejdeme u chrámu v Kaze. Tam je nenajdeme, tak se jedeme podívat do penzionu, kde jsou ubytovaní. Ani tam je neseženeme, tak ještě projedeme hlavní ulici Kazy, vrátíme se ke klášteru, do penzionu, stále nikde nikdo. Na recepci penzionu aspoň nechávám napsaný vzkaz, že se snad uvidíme druhý den, než odjedou do Demulu – kam je má vézt Tanpa – nebo ať se určitě u nás v klášteře zastaví, až se budou z Demulu vracet. Z Tanpova vyprávění nejsem moudrá, o kolik lidí vlastně jde, jestli jsou to ženy nebo muži a vypadá to, že ne všichni jsou Češi, ale to je celkem jedno.

Druhý den mi jedna z mnišek do pokoje přináší klášterní mobil, na druhé straně drátu je Čech Kuba. Na delší povídání nemá moc času, tak se jen domlouváme, že po dvou nebo třech týdnech v Demulu určitě přijede. Není si jistý, jak dlouho tam budou chtít zůstat a jak to všechno půjde. Přijíždí po třech týdnech a s ním jeho španělská přítelkyně Nuria, které tady pro zjednodušení říkají Nunu. Potkali se v Anglii, při práci v hotelu a teď cestují. V Indii už toho projeli hodně, pak mají namířeno do Nepálu a do jižní Asie. Po pár týdnech si můžu úplně obyčejně s někým popovídat, strávíme společně celý večer. Vyměňujeme si zkušenosti s výukou, jídlem, s ubytováním, s hygienou. Kuba a Nunu vypráví i o pobytu v Demulu a o tom, jak měli děti učit základní hygienické návyky, jak byli domluveni s Pemou. A že to vzdali, protože tříleté až šestileté děti neměly ponětí, o čem je řeč, nebyl způsob, jak jim to vysvětlit a kromě toho, doma se stejně potřeby konají po místním způsobu. Bez toaletního papíru, maximálně, a to jen občas, s trochou vody. Škola je v pronajatém domku s malým oknem, bez jakéhokoli vybavení a jako WC slouží díra za domem. Kuba s Nunu zůstávají bydlet u rodiny Pemova bratra a i to je zážitek, zapojit se do běžného života himalájských vesničanů. U nás v klášteře pobydou pár dní, konkrétní plány nemají.

Druhý den nás mniška Tenzin Zangmo zve na návštěvu do domu jejích rodičů, je to pár minut chůze. Po obědě se tam vydáváme, posedíme u čaje a sušenek a pořád povídáme. Tenzinini rodiče doma nejsou, jen babička, kterou pozdravíme. Tenzin chvílemi kouká na televizi, povídá si s Thinly, která se k nám připojila, nebo různě pobíhá po domě. S Kubou se bavíme o cestování po Indii a o hledání Mistra. I já měla představu, že tady potkám někoho. Staršího, učeného mistra, který mi třeba ukáže cestu nebo se mi vysměje. Kuba s Nunu projeli velkou část Indie, byli ve Varanásí a na spoustě dalších míst, kam lidé za mistry jezdí, a pár zajímavých lidí potkali. Ale pořád to prý stále není ono. Já v plánu vzhledem k rozpočtu moc cest nemám, což Kuba po delších pracovních pobytech v západní Evropě moc nechápe, cestování po Indii je přeci tak levné. No jo, je rozpočet a rozpočet. A taky mi stále připadá hezčí dívat se tam, kde právě jsem, než být turistou. Zvedáme se a vydáváme zpátky, po cestě nám Tenzin Zangmo ještě ukáže prázdný dům, kde dříve pobývala babička. Připadá nám to trochu jako minihrad z doby gotiky – úzké kamenné schody, temné místnůstky s hliněnými podlahami a ve stropech díry pro kouřovod. Pak jim vyprávím o mladíkovi, který chtěl u nás v klášteře meditovat a Tenzin hlásí, že dotyčný nakonec zůstal v domě jejího strýce kousek odsud. Všichni ho chceme vidět, ale další Tenzinina příbuzná si není moc jistá, jestli jej můžeme navštívit a vyrušit ho. Nakonec se rozhodneme, že to zkusíme.

Dům je jen o pár metrů dál a Tenzin Zangmo vchází jako první, po ní já a ostatní. Na podlaze prosluněné verandy sedí na matraci s pár dekami mladý muž a když nás spatří, široce a upřímně se usměje a zve nás dál. Je rád, že jsme přišli, nijak ho nerušíme a později se ukáže, že i on o mě se chtěl víc dozvědět, bílou tvář v klášteře nečekal. Zkraje se bavíme o všem možném, po krátké chvíli se debata stočí do filozofických rovin. Kuba se hodně ptá a Estefan klidně a rozvážně odpovídá, i když onen široký úsměv za celou dobu nezmizí. Když jsem Estefana viděla prvně u nás v klášteře, měla jsem jej za Inda. Tmavá tvář, velké černé oči a dlouhé černé vlasy stažené do jednoduchého culíku. Teď se dozvídám, že je z Kolumbie a v Indii je už téměř rok, cestuje a medituje. Pozval jej sem Svámí, se kterým se potkal doma v Kolumbii, kam Svámí jezdí každoročně. Ačkoli prý doma už nějaký čas praktikoval meditace, různé formy jógy a zajímal se o východní filozofie, o cestě do Indie i vzhledem ke svému handicapu nikdy nepomýšlel. Svámí mu později z Indie zavolal a pozval ho sem na piknik, tak se sbalil a vyrazil. Pobýval v ašrámech, přemýšlel o ústraní v jeskyni i o pobytu v klášteře, ale nechce utíkat před životem. Před sebou má cestu do Japonska, kde chce vyhledat autora své oblíbené knihy, dál nic dalšího neplánuje. Vypráví nám o svých meditačních zkušenostech, o lidech, které během cest potkal – třeba o Mojim, a pořád se směje. Teď má za sebou klidný týden v místě, kde prakticky neprojede ani auto, Tenzini příbuzní mu jen nosili jídlo. Chtěl odjet už včera, ale rozhodl se zůstat o dva dny déle a i on sám má naše setkání poutníků za dar. I on se vyptává nás, proč jsme v Indii, co nás k tomu vedlo a pak se krátce zmíní o pokusu o sebevraždu, po kterém je už osm let na vozíku. O práci v Kolumbii, kdy byl zaměstnaný v organizaci pro lidi s podobným osudem, jako má on sám. A kde skončil, protože po pár letech cítil, že vše dělá jen z poloviny srdce. Mě připadá, že jsem potkala mistra, nikoho tolik vyrovnaného a spokojeného jsem nikdy neviděla.

Kuba má čím dál záludnější otázky, Estefan odpovídá jednoduše a stále stejně klidně. Nikdo z nás nic neví, všichni hledáme něco a nevíme co. Místo, odkud začínáme hledat, je obvykle stejné místo, kde vše později najdeme. Všichni žijeme ve stejné temnotě, čas je zvláštní pojem a mysl je stejně pomíjivá jako čas, stálé je jen vědomí. Ego je náš doklad pro přebývání na téhle planetě, bez něj by ani náš rozhovor nebyl možný. Situace a stavy mají přesně takovou hodnotu, jakou jim my sami přidělíme. Vypráví o úrazu, kdy si přiskřípl ruku do garážových dveří a jen se koukal, jak má roztrženou kůži a nic necítil. Nakonec nás k mému velkému překvapení vyzývá, ať mu napíšeme mailové adresy, že nám pošle odkazy, kde jdou stáhnout jeho oblíbené knihy. Momentálně jsem bez dat, další plánuju kvůli rozpočtu koupit až za dva týdny, ale je mi celkem jedno, jestli, tedy pokud, Estefan někdy něco pošle. Jeho pohled, úsměv a klid nikdy, nikdy nezapomenu.

Později večer, po návratu do kláštera, nás Tanpa ještě bere na kratičký výlet k meditační jeskyni, kde jsem byla před pár týdny s mniškami. Tentokrát jedeme autem, je to rychlejší. Jeskyně je tentokrát bohužel zamčená, tak aspoň dělám pár fotek kolem. Volné pondělí se jako obvykle vydařilo, v úterý a ve středu se Kuba s Nunu zapojí do výuky obou skupin. Pro mne i pro mnišky je to příjemná změna, zrovna probíráme kulturu a tradice. Takže se nevyhneme otázce na zvyky kolem svateb, které padají směrem ke Kubovi a Nunu, ale jim to evidentně nijak nevadí. Mnišky vypráví o tom, že ve zdejším kraji je stále běžné, že sňatky, tedy včetně toho, kdo si koho vezme, domlouvají rodiče. A že se tu ještě i dějí únosy mladých žen, tedy předem domluvené s rodiči, ale bez vědomí budoucí nevěsty. Na druhou stranu je i tady stále častější, že se do sebe prostě dva zamilují a vezmou se, ať už v místě bydliště nebo si na svatbu někam tajně odskočí. Rodině pak nezbývá nic, než sňatek přijmout.

Mě osobně z místních zvyků připadá nejzajímavější tradice jmen. Lidé tady stále vnímají původní význam a podle toho pojmenovávají své potomky nebo i zvířata. Jmen se tu používá pár, krásná a zajímavá jsou všechna. A na rozdíl od Evropanů nepoužívají příjmení, každému rodiče prostě vyberou dvě jména. Po vstupu do kláštera pak mniši a mnišky dostanou další dvě jména od některého z vrchních představitelů své buddhistické linie. Těmito jmény se pak oslovují navzájem, rodina je z úcty oslovuje mnichu či mniško. Během jedné návštěvy se i mě Pema jakoby jen tak mimochodem zeptá, jestli bych se nechtěla stát mniškou. Nechtěla, snad si to ani nedovedu představit. Možná je to na mě příliš semknutá komunita, mé ego vydávající se za individualitu by to neskouslo. Na podobný krok nemám odvahu, klášterní život mi z jistého pohledu připadá mnohem náročnější. Nedovedu si představit, že bych neměla chodit do práce, věnovat se koníčkům, dát si, na co mám chuť, občas se jen tak někam vydat, byť třeba jen do vedlejšího města, a hlavně, být závislá na hmotné podpoře zvenčí. Tedy nevím, jak vše funguje v buddhistických klášterech v Evropě, ale zjišťovat to nejspíš nebudu. Připoutanost k představě vnější svobody je příliš silná.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #25 – Vnitřní svoboda v klášteře

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #27 – První zkamenělina

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokowang

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet