Alenka v klášteře #4 – První dojmy z Manali

Alenka v klášteře #4 – První dojmy z Manali

521
Sdílejte
Kaza_Spiti

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Koang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Na kraji silnice stojí mniška a menší chlapík s širokým úsměvem. Taxi zastavuje, platím a vydávám se k nim. Mniška mne vítá, chlapík bere krosnu a po cestě mě vedou ke klášteru. Pár domků, malý chrám a ještě menší stúpa. V jednom z domečků je pro mě připravený pokoj, asi tak 2 x 1,5 metru. Podél jedné stěny postel, ve zdi u čela postele výklenek se třemi policemi a na zemi cosi mezi regálem a konferenčním stolkem. Tak tady jógu určitě cvičit nebudu, pomyslím si. Později ještě zjistím, že pokojíček tak trochu sdílím s kuchařem Tenzinem, který bydlí vedle. Příčka oddělující obě místnosti končí asi půl metru od stropu. Ráno i večer slýchám chrastění mály a recitování manter, se kterými vstává a usíná.

S mladou mniškou Sangmo se domlouváme na první výuku. Dnes si ještě odpočinu a začnu zítra. Budu učit 9 mnichů od 16 do 26 let, pak jejich učitele Wangchuka a se Sangmo budeme mít konverzaci, angličtinu studovala na univerzitě. V klášteře mnichy učí tibetštinu a nejspíš je to pro ni jen dočasná stanice, stejně jako pro mě. Vybalím pár věcí a kuchař Tenzin mi přináší kýbl s horkou vodou. Koupelna je temná, vybetonovaná komůrka s tureckým, byť splachovacím záchodem a kohoutkem se studenou vodou, necelý metr nad zemí. A jak ještě ten večer zjistím, i jednoho obrovského pavouka. Jelikož mi další dny teplou vodu na mytí už nikdo nenabízí, začínám s otužováním. No co, když se chce, zvládnout se dá všechno.

Po obědě jdeme se Sangmo na krátkou procházku a konečně zjistím, odkud ke klášteru přichází smrad. Asi dvě stě metrů od kláštera je skládka, kam se podle Sangmo svážejí odpadky hlavně z místního trhu. Na mou otázku, co se s odpadky děje, jen pokrčí rameny. Přebírají se, něco snad jde na recyklaci. Vlastně je to asi jedno. Tady je to jen ve větší koncentraci, nepořádek je všude kolem. Podél silnice, ve svahu k řece, kolem domů, prostě kam se podíváte. Indie.

Kaza_hory

Po návratu si jdu k sobě odpočinout, ale během pár minut přichází Sangmo a podává mi svůj telefon. Volá mnich Pema, styčný důstojník MOSTu ProTibet, který mi vše pomáhal organizovat. Hlásím se a slyším plynulou češtinou: „Ahoj, jak se máš?“ Začnu se nahlas smát, tohle jsem opravdu nečekala. Domlouváme se, co dál. Ve Spiti, kde bych měla učit většinu mého pobytu, je ještě zima. Shodneme se, že se do Spiti přesunu přibližně začátkem května. Později se jdu ještě sama projít do města. Vidím to, co mi ráno při cestě taxíkem uniklo – chatrče poskládané z pár kousků černých prken, s plachtou zatěžkanou pár kusy kamení místo střechy, z drátů visí pár kusů zapraného oblečení. Na jedné straně se tu staví nové a nové hotely pro turisty, na druhé straně je neskutečná bída. Vzpomenu si na bezdomovce v Praze, ti se aspoň mohou občas někde umýt a dostanou čisté oblečení, teoreticky mají i šanci se ze situace dostat. Tihle lidé těžko. Myslím na ně, když večer ležím zabalená do teplého spacáku.

První noc spím jako dřevo, budí mě až ranní cinkot zvonku, budíček pro studenty. Snídám u Sangmo v pokoji a povídáme si, vypráví mi o svých blízkých a známých. Někteří, co se už narodili v Indii, se do Tibetu jeli podívat, a raději se vrátili. Nemohli by tam žít. I na návštěvu jiného města potřebovali povolení, je tam zakázáno mluvit o Jeho Svatosti dalajlamovi, mají strach z odposlouchávání, které je tam běžné. Raději stáčíme hovor na výuku, ptám se, jestli si chce témata ke konverzaci vybírat sama nebo jestli je mám vybírat já. Nakonec se ukáže, že je to stejně jedno, bavíme se pořád o všem. Připadá mi, že jí v mužské společnosti ženská energie trochu chybí, že jí moje dočasná návštěva přišla vhod.

Chystám se na první hodinu s Wangchukem a jak vzápětí zjistím, bude to pro oba hodně náročné. Po pár základních otázkách vidím, že neumí skoro nic, takže to začínám brát od začátku, od abecedy. Probíráme písmenka, Wangchuk je zkouší psát a ke každému vymýšlíme jednoduché slovo. Zaseknu se u písmene “i”, přemýšlím, nic mě nenapadá. Najednou se Wangchukovi rozsvítí oči a dává najevo, že ví. IPhone. Jojo, bude to legrace.

První lekce s mníšky je úplně jiná, aspoň trochu anglicky umí skoro všichni. Abych zjistila, jak na tom jsou celkově, dávám jim otázky, které si napíšou a pak je přečtou. Psaná forma jim jde, mluvená moc ne. A vypadá to, že se i dost stydí, tak se snažím vysvětlit, že tohle není žádná soutěž, že bych byla ráda, abychom pracovali společně, protože jedině tak to bude přínos pro všechny. Sangmo mi později prozrazuje, že ani na jejích hodinách moc nemluví, sama neví proč. Nechávám je, aby se mě každý také na něco zeptal, přichází celkem zajímavé dotazy. Proč jsem tady, proč by se měli učit anglicky, kde jsem cestovala. Nakonec vybírám pár slov z probrané hodiny a dávám jim za “domácí” úkol napsat ke každému slovu větu. Když úkoly druhý den kontroluju, nestačím se divit. Jedním ze slov bylo knowledge, tedy vědomost. A v jednom ze sešitů stojí: Vědomost je mocná zbraň, kterou používáme, abychom změnili svět. Jestli to měl mníšek ze své hlavy, klobouk dolů. A i kdyby ne, snad z něj bude moudrý člověk.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #3 – Konečně do hor

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #5 – Usazená v Manali

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Koang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo nákupem fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #vicnezdarek #buddhovydcery

Podpořte MOST ProTibet přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT