Alenka v klášteře #5 – Usazená v Manali

Alenka v klášteře #5 – Usazená v Manali

468
Sdílejte

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Koang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

V Manali už jsem víc jak týden a čas plyne. Během prvních dní se všechno pomalu usazuje, tak nějak přirozeně. Od pondělí do soboty nakonec učím jen Wangchuka a mníšky jen o víkendu. Mají toho hodně, jejich den začíná budíčkem v pět ráno a končí kolem osmé, během dne mají zhruba hodinu volného času. Zbytek zabere studium, memorování a ranní a večerní obřad. První lekce s Wangchukem jsou hodně náročné, ale výuka ho hodně baví, dělá výrazné pokroky a to mě hodně motivuje. Pravdou je, že příprava mi zabere víc času, než samotných devadesát minut výuky. Nemáme učebnici, všechno včetně veškerých cvičení píšu a kreslím. Výuka s mníšky je zase víc o zábavě, trochu si na mě zvykli a už se tolik nestydí. Jelikož mám pobyt naplánovaný na kratší dobu a jejich znalosti jsou různé, lekce zaměřuji spíše na rozšíření slovní zásoby a snažím se je různými hrami rozmluvit. Dávají pozor a hodně spolupracují, takže věřím, že je to baví. Konverzace s mniškou jsou spíše nahodilé, někdy jí není dobře, pak zase prší a tak na procházku nejdeme, a “doma” se jí bavit moc nechce. Ale pořád platí, že společně jíme a během toho jednoho týdne už jsme si stačily vymyslet pár zábavných hlášek – počasí se nemůže rozhodnout, jestli má pršet nebo ne, které si pak často připomínáme.

K jídlu je víceméně pořád to samé – ráno placky nasucho pečené či smažené, nebo momo, uzlíčky podobné našim knedlíkům, ovšem vařené v páře a slaný tibetský čaj. Párkrát si dávám, ale pak si ho, ač mi celkem chutná, raději odpouštím. Mám už několik dní žaludeční problémy a nezabírá nic. K obědu je rýže se zeleninou na mnoho způsobů, na můj vkus málo ochucené, ale porce jsou velké, doma bych to měla často i nadvakrát. Večeři si dám jen první den, kdy jsem unavená po cestě, pak se z nich “odhlašuju”. Jednak jsou na mě trochu pozdě, jednak nemám hlad. Zvláštní, doma jsem na jídlo myslela, kudy jsem chodila.

Café_ProTibet_stan

Snad první či druhou noc se mi zdá zvláštní sen – bavím se s Sangmo o internetu a ona mi říká, že tady internet má. Ale že já ho přece nepotřebuju, tak není proč ho zařizovat. Budím se lehce vystresovaná, byl to zvláštně nepříjemný sen. K internetu se nakonec dostávám hned v neděli po příjezdu v jedné z místních kaváren a po pár dnech i přes indickou SIM kartu. Takže nemusím do města a připojit se jen občas, ale ve spojení, sice jen se dvěma nejbližšími přáteli, jsem prakticky pořád.

Co se velmi příjemně usazuje, je určitá forma bezstarostnosti. Mám postaráno o jídlo, o nocleh, střídám pár kusů jednoduchého oblečení a na make up ani nevzpomenu. Stejně jako třeba na předpověď počasí nebo zprávy z domova či ze světa. Většinu dní ani netuším, kolikátého vlastně je. Kolik toho vlastně opravdu nutně potřebujeme vědět, používat, mít? A jak dobře dokážeme nebo dokonce chceme informace zpracovávat?

Denní rytmus je dost jednoduchý. Ráno před snídaní si obvykle dám pár kol kolem naší stúpy, po snídani kratičkou procházku do jabloňového sadu v kopci nad klášterem, pak chvilka jógy na rozbitém betonu naší verandy, delší meditace venku, výuka s Wangchukem a příprava na jeho další lekci, procházka do města (pokud nutně něco potřebuju) nebo znovu do přírody (pokud je hezky a mám potřebu pohybu a pobytu venku) a pak konverzační procházka se Sangmo. Každý den je stejný a přitom jiný, zážitkem, setkáním s novým člověkem nebo nalezením nového místa. Nemůžu se nabažit pohledu na hory, každý den mi připadají jiné. Snad je to tím, že na vrcholcích postupně odtává sníh, snad je to jinými mraky, jinými slunečními paprsky. Po odpolední procházce se Sangmo se chodím mýt, dokud je teplo (přes den je podle oficiálních údajů kolem šestnácti, na sluníčku ale minimálně dvacet) a hlavně, v koupelně denní světlo (jiné tam není, ale zvládnout se to dá i s baterkou). Studená voda mi nakonec nevadí, je po horkých dnech osvěžující. V noci tu ovšem teploty klesají k nule, během dalšího týdne k pěti stupňům. Zima mi není, ráno většinou vybíhám rovnou v sandálech. Nejspíš do sebe během dne nějak vždycky nakumuluju teplo.

Simple life, jednoduchý život. To byla moje častá odpověď na dotaz, co mě vedlo k cestě do kláštera. Ne vždycky jsem chtěla nebo mohla vyprávět celý příběh a touhle zkratkou se to trochu dalo nahradit nebo snad i zamaskovat. Dochází mi, že jsem tam, kde jsem chtěla být, začínám se otevírat lidem a energiím, které tady proudí. A často se mi, ani nevím proč, chce plakat. Radostí, dojetím, úlevou, smutkem. Občas si vzpomenu na některé z kamarádů v Čechách, kteří mě a mou cestu měli za zdroj inspirace, tvrdili, že by to sami nedokázali. Ale co je tady k dokazování? A komu? Na to mi zatím nikdo neodpověděl. V tuhle chvíli mi spíš připadá, že bude mnohem těžší dokázat se vrátit. V určitých pohledech je tady na naše poměry sice velký diskomfort, hlavně ten hygienický, ale jinak je tady život mnohem klidnější, vyrovnanější, řekla bych, že v té základní formě. Jen tak být. Spočinout v přítomném okamžiku. Nadechnout, vydechnout a pak se buď nechat vláčet proudem nebo zapojit vlastní síly a zvolit směr pohybu.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #4 – První dojmy z Manali

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #6 – Setkávám se s rinpočhem

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Koang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #vicnezdarek #buddhovydcery

Podpořte MOST ProTibet přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT