Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #7 – Klášterní pes Alík, můj nový přítel

Alenka v klášteře #7 – Klášterní pes Alík, můj nový přítel

918
Himálaj_jezero

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Koang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Nejlépe je mi tady brzy ráno. Rána v sobě mají lehkost, odpoutanost, čistou svobodu nové cesty. Jak jsem chtěla, těšila se a stále těším do ženského kláštera, tak zjišťuju, jak je mi tady v tom mužském dobře, neskutečně dobře. Ti mladí mniši jsou moc fajn, stále hodně zdvořilí. Někteří jsou trochu vyjukaní, z některých čiší život a jeden je tak trochu Milarepa – do domácího úkolu na zadání Koho bys chtěl potkat a proč mi napsal, že by chtěl potkat svého nepřítele, aby ho mohl zabít. Když jsem si to na hodině přečetla, vytřeštila jsem na něj oči, ale pak jsme se tomu se Sangmo dost nasmály. Říkala, že je s ním velká legrace, že podobné věci píše i  na jejích hodinách tibetštiny. No a všichni ti kluci jsou samozřejmě mnohem, mnohem dál než já. Ranní recitování manter a posléze ozvěny z půdžy z malého chrámku naproti mému domku mě příjemně budí. Stejně tak večerní recitování, kdy já obvykle v křesílku na verandě připravuju výuku na další dny, píšu nebo čtu, je hodně zajímavá. No a náš domeček – jak jsem už psala, pokoj tak trochu sdílím s kuchařem, příčka není až ke stropu. Ale jednak tam ani jeden netrávíme moc času a za druhé mi to vůbec nepřijde zvláštní, natož nepohodlné, i když jsem dřív podobné situace snášela špatně. Tenzin je většinou celý den v kuchyni, přijde večer před devátou, zachrastí málou a úplně jiným hlasem než obvykle pronese pár manter, zhasne a jde spát. Z druhé strany ode mne bydlí učitel Wangchuk a i s ním mám pokoj trochu propojený, čímsi jako dřevěnou nikou. Z mé strany jsou regály, z jeho nevím, vevnitř jsem nebyla. Tak jsem tu, mezi dvěma čistými dušemi.

Himálaj_hory

Stejný den, kdy mě ráno napadají tyhle věci, se odpoledne dostaví chmury. Poslala jsem pár emailů, pár fotek a nikdo neodpovídá. Všichni na mě dlabou. Co tady takhle budu půl roku dělat? A cos čekala, holka? Že si z tebe všichni sednou na zadek a kdykoli se ozveš, vyskočí radostí a budou ti hned odepisovat zpátky? Kdepak, všichni mají svoje životy, svoje starosti. Ale – ani když jsem byla v Čechách, zdaleka jsem stále nebyla se všemi blízkými a známými v kontaktu, ať bydleli nebo pracovali za rohem nebo o sto kilometrů dál. Vlastně je to úplně stejné. Jdu do jabloňového sadu a chmury se rozplynou a pominou. Klášter je krásné místo pro život. Překážky bystří naše smysly a podněcují kreativitu. Další týden se mě Sangmo před procházkou ptá, jestli si nechci dát koupel. Ptám se, jestli myslí v té naší koupelně, jestli mi něco neuniklo. Kýve hlavou, že ano, že než vyrazíme, ona si koupel dá a že mi aspoň ukáže, jak si můžu ohřát vodu. Když to pak vidím, okamžitě jsem rozhodnutá zůstat u studené. Jakýsi kvádřík, který se ponoří do kýble s vodou, z kvádříku vedou dva kabely k dalšímu kvádříku s čudlíky a z toho vede kabel do zásuvky. Neboli ponorný ohřívač. Elektřiny se bojím jako čert kříže, tohle není nic pro mě. Znovu si uvědomím, jak je pro Evropany tenhle život plný kontrastů. Na jedné straně nové chytré telefony, tablety a počítače, na druhé straně z našeho pohledu dost tristní hygiena. Mytí občas, koupelnu se zelenou plísní bych spíš přirovnala k vězeňské kobce osmnáctého století.

Během procházek se Sngmo se většinou bavíme o běžném životě, zvycích a rozdílech kultur. Sangmo začne škytat a tak říkám, že v Čechách máme za to, že při škytavce na nás někdo myslí (druhou variantu s pomluvami si nechávám pro sebe). No a ona na to, že to samé říkají oni. Jindy se ptám, jestli je na buddhismu něco, co jí samotné přijde zvlášť zajímavé nebo co by ráda vyzdvihla. Zmiňuje vřelost, karmu a přístup k dennímu životu. Tak tohle máme společné minimálně my dvě spolu.

Při jedné z procházek vyrážím do nedalekého lesa na kopci. Je tam odtud nádherný výhled do krajiny, jeden by tam vydržel sedět a koukat snad celé dny. Tentokrát se chci dostat ještě o něco výš, tak se po jehličí mimo stezku vyhrabu k velkému balvanu. Chvíli sedím, koukám, přemýšlím. Pak se opřu o balvan a zkouším se opatrně sesunout zpátky na pěšinu. Je po dešti, svah je prudký a balvan povolí a skutálí se ze svahu. A já po zadku za ním, naštěstí jen kus a odnese to jen odřená ruka. Kalhoty od hlíny druhý den vyperu a pouštím to z hlavy.

Vzpomenu si na to až obden, kdy se do lesa vydávám znovu. Na kraji lesa u posledních domů procházím kolem dítěte, tak 3-4 roky, a když jsem ho minula, něco zavolalo. Nevím, jestli na mě, ale přišlo mi, že mi říká, ať tam nechodím. Šla jsem a nahoře v lese jsem pak potkala tři místní s nůšemi se suchou trávou na zádech, koukali tak zvláštně. Nechtěla jsem se bát, ale bylo mi jasné, že bych se nejspíš neubránila. Šla jsem ještě kousek dál, oni se sebrali a šli dolů. Tak jsem tam chvíli seděla na kameni, říkala si, že oni mezitím sejdou. Pak jsem se zvedla, že půjdu zpátky a oni seděli jen o kus dál, nůše sundané. Vytáhla jsem málu, usmála se na ně a šla dál. Mále dobře nebylo, bylo v ní napětí, jako kdyby říkala, že mě nemůže ochránit před vším. Takže do lesa už opravdu sama ne. Slibuju, že na sebe opravdu začnu dávat pozor. Nevím, jestli to bylo tím, že mi les příliš připomínal domov, nebo jestli se nemám na věci dívat z tak velké výšky.

Další den se ke mně při ranní procházce do nedalekého jabloňového sadu připojí náš klášterní Alík. Tedy nevím, čí je, jen ho u nás vídám poměrně často. Dnes se zřejmě cítí osamělý nebo nechce, abych se cítila osamělá já. Usedám na kámen, Alík se usadí nejdřív vedle, pak sleze, asi ho moje meditace nebaví. Pak se zas vrátí, opře se mi o záda a v klidu čeká, než se sama zvednu. Společně se vracíme do kláštera, Alík se kamsi vypaří. Odpoledne si potřebuju ve městě vyřídit pár věcí a znovu se vydávám k sadu, přes který vede příjemnější cesta. Po pár metrech zjistím, že mám opět doprovod. Chvílemi na Alíka mluvím česky, chvílemi anglicky, jemu je to asi jedno. Cestou je potřeba překonat pár kamenných zídek, ale to mého společníka vůbec nemůže odradit. Za sadem začíná první ulice, kde se stejně jako v celém městě potuluje spousta dalších psů. Ti jsou pro Alíka mnohem nepříjemnější překážkou, cizího psa se snaží ze svého teritoria vyhnat štěkáním i útoky. Nenechá se, je to až dojemné, jak vedle mě ťapká. Přemýšlím, co budu dělat ve městě, potřebuju dokoupit data, do papírnictví a v centru je spousta dalších psů. Nakonec se Alík sám zastavuje na kraji rušné silnice, aut (a lidí) se zřejmě bojí víc než psů.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #6 – Setkávám se s rinpočhem

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #8 – Měsíční rozpočet 300 rupií

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Koang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #vicnezdarek #buddhovydcery

Podpořte MOST ProTibet přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT