Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #8 – Měsíční rozpočet 300 rupií

Alenka v klášteře #8 – Měsíční rozpočet 300 rupií

1233

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Na podzim roku 2015 vyrážím částečně pracovně a částečně soukromě na necelé tři týdny do Irska. Soukromou částí je účast na jazykovém kurzu. I když jsem angličtinu pár let studovala, strávila nějaký čas v zahraničí a denně ji používám v práci, není od věci připomenout si školní lavice. Mezi spolužáky i spolubydlícími najdu pár přátel, přesto většinu volného času trávím sama. Stejně tak jeden z víkendů, kdy vyrážím na západní pobřeží do menšího městečka Clifden. Celá tahle oblast je nádherná, krajina připomíná scény z Pána prstenů. V neděli ještě trávím pár hodin v mé oblíbené Galway. V centru jsou trhy, na kraji u moře probíhá ústřicový festival. V záplavě lidí míjím buddhistickou mnišku.

Jak moc se u jednotlivců liší vnímání a zpracovávání stejných informací? Je to jen rozdílný úhel pohledu, jiná předchozí zkušenost nebo ještě něco jiného?

Himálaj - HoryMinulý pátek byl úplněk a tak jsem si na víkend naplánovala půst. Poprvé na dva dny za sebou, sama jsem byla zvědavá, jestli a jak to vydržím, jestli si nakonec ve své komůrce neschroupu aspoň Studentskou pečeť. S kuchařem jsem domluvená, ať se mnou nepočítá. Nakonec se jako největší nepřítel ukáže zima. Prakticky celou sobotu proprší, teplotu odhaduju maximálně na deset stupňů, a jak později následující týden zjistím, v noci teploty klesají k mínus třem. Dopoledne odučím devadesátiminutovku s Wangchukem a šedesátiminutovku s mníšky a zbytek dne strávím čtením, spaním a psaním ve spacáku. O hladu nevím, pohyb prakticky žádný a na jednodenní půsty jsem zvyklá. Akorát vzhledem k vnějším podmínkám, když jdu večer spát, myju si jen nohy – nechci riskovat nastydnutí. Koupelna nemá kromě světla samozřejmě ani topení, stejně tak jako můj pokojíček. A dvoumilimetrová ventilační mezera mezi rámem a oknem nad mou postelí není v dané situaci příliš nápomocná. Nedělní ráno vypadá, alespoň co se týče počasí, mnohem slibněji. Ovšem fyzická slabost je neúprosná, připadám si jak hadrová panenka. Chvíli zvažuju pro a proti, výmluvy proti půstu nakonec zvítězí. Ze zásob vytahuju čokoládovou Corny, odučím mníšky a v poledne jdu pokorně poprosit o oběd. Rýže se zeleninou je vynikající. Odpoledne se vydávám do centra města, dá se tu připojit na Wi-Fi zdarma a občas tak můžu ušetřit pár dat. Je krásně slunečno, teplo a v centru míjím několik zmrzlinářů a taky stánků s místními sladkostmi, které jsem zatím neochutnala. Nejdřív podlehnu čokoládové zmrzlině (chutná jako voda obarvená kakaem) a pak si u dvou stánků kupuju i místní sladkosti. Dobré, velmi, velmi sladké. Soudím, že jednou v životě mi to stačilo, výhledově nikdy více. Tak to bychom měli ke dvoudennímu půstu. Ještě pořád jsem jen obyčejný člověk s touhami a chvílemi i slabou vůlí.

K čemu jsou dobré touhy? Přijde mi, že všem svým touhám se tady můžu jen smát. Dala bych si po obědě kávu? Večer sprchu nebo dokonce vanu s teplou vodou, když je venku chladněji? Strouhanou mrkev, kterou jsem byla zvyklá snídat po půstech? Čerstvé ovoce, jogurt? Nic z toho mi zatím ale nechybí nijak výrazně, jen si na to občas prostě vzpomenu, abych naopak zjistila, bez všeho se dokážu obejít. Někdy je to zábavné i zajímavé pozorovat. Ano, spoustu věcí bych si mohla koupit, ale stále ještě jsem na začátku a peněz s sebou moc nemám (a ani je nechci vzhledem k další situaci po návratu do Čech utratit). A prioritami zůstávají zážitky, nikoli ukojení tužeb a chutí. Po prvotním utrácení si stanovuji rozpočet na 300 rupií měsíčně. O jídlo a nocleh mám postaráno, na občasný výlet, data a kredit by to mohlo stačit. Podobně relativní jako touhy jsou tu i priority. Mám si tu Studentskou dát dnes nebo si ji ještě chvíli nechat, když si nějaký čas jinou nekoupím? Vítězí tady a teď, čokoláda ve mně mizí během jednoho odpoledne. Je chladněji, ale chci se jít večer umýt? V tom případě se jdu ještě proběhnout, abych se zahřála a rozproudila si krev, aby mi po mytí nebyla zima.

Během druhého týdne kupuju v maličkém, ale velmi příjemném knihkupectví pár pohledů. Ptám se prodavače, kolik asi stojí poslání do Evropy. Prý dvacet rupií pohled. OK, pošta je hned vedle. Na poště mě nechají téměř patnáct minut čekat, pan poštmistr má hodně práce s nadepisováním nějakých balíků. Pak si ode mne bere pohledy a spočítá cenu – dvacet rupií za jeden. Chci vidět známky, ale odvětí jen – neboj, pohledy pošleme. Další týden jdu poslat druhou várku pohledů, na poště tentokrát obsluhuje jiný úředník. Chci známky do Evropy, tak mi je skrze okénko podává a vysvětluje, jak je mám nalepit – jsou různé nominální hodnoty. A vychází to na patnáct rupií za pohled. Tak jen doufám, že dorazí obě skupiny mých pozdravů. O pár dní později si jdu do obchodu koupit kartáč na nohy, který jsem si s sebou nevzala, a vzhledem k všudypřítomnému prachu (a chůzi v sandálech) už mám nohy úplně černé, jen tak umýt je prostě nejde. V jednom z obchůdků si vyberu kartáček a chci platit. Kartáček je za dvacku, já mám jen desetirupijku a pětistovku. Pan prodavač mávne rukou, bere si deset a říká, že zbytek mu dám příště. Smlouvat jsem v plánu neměla. Vida. Třeba mi takhle bude vycházet plán na stanovený rozpočet.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #7 – Klášterní pes Alík, můj nový přítel

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #9 – Wangchuk dělá pokroky

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #vicnezdarek #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT