Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #24 – Jeskyně jako oblíbené meditační místo

Alenka v klášteře #24 – Jeskyně jako oblíbené meditační místo

224

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Pokaždé, když mi nefunguje internet, nejde elektřina nebo obojí, vzpomenu si na momenty, kdy tady neteče voda. Té z hor je opravdu málo a lidé z osady pod klášterem na ni mají větší nárok, usadili se tu dříve. Takže pokud neteče, my můžeme teoreticky využívat vodu podzemní, přivedenou pumpou. Ale tlak je nízký a ani téhle vody není moc. Tanpa říkal, že mají souhlas s přivedením vody z druhé strany horského hřebene nad klášterem, teď už zbývá maličkost. Sehnat peníze. Některé situace jsou tu stejné jako u nás, ovšem dosah je nesrovnatelný. A můj internet nebo proud je k smíchu.

A jsem v půlce. Po pár prvních týdnech mnišky plynule přešly z oslovení “nun” na “ma’am”, tedy madam. Prý jako vyjádření respektu, takhle se tady říká ženám učitelkám, ale já si jako madam rozhodně nepřipadám. Téměř denně se je snažím přesvědčovat, ať mi raději říkají jménem, buď mým, nebo tibetským. To mi, sice na mou žádost, daly samy. Poté, co jsem na jejich žádost pojmenovala kocoura. Moc se mi je přesvědčit nedaří, trochu mi to připadá jako hra. Jsou mnohem “normálnější”, než jsem čekala, prostě banda mladých holek. Neustále se o něčem dohadují (o čem, to si můžu jen domýšlet), pusu prakticky nezavřou. I během púdž se pošťuchují, házejí po sobě zrníčka rýže nebo ječmene, které se v modlitebně různě rozsypávají coby obětiny a v pauzách mezi recitováním jednotlivých manter a modliteb zase něco řeší. Na delší, tedy dopolední nebo celodenní púdžy se připravují obětiny z tsampy, těsta z ječné mouky, cukru, másla a vody, které se tady jinak i normálně jí. Trochu mi připomíná naše těsto na vánoční cukroví, je dobré, ale nedá se toho sníst moc. Obětiny z tsampy se po púdžách odnáší ven, kde si je najdou místní zvířata. Psi, krávy, oslíci, myši.

Mnišky - KowangPo jedné takové púdže se s mniškami domlouvám, že půjdu obětiny odnést s nimi. Běžně se střídají po dvou, tohle odpoledne nás nakonec vyráží několik. Jdeme roztrhané v malých partičkách, ale obětiny nevidím u nikoho. Zhruba po půl hodině cesty se dozvídám, že jsme prostě vyrazily na procházku, tsampu holky zapomněly a odnesou ji zítra. Na rozdíl od některých, které vyrazily jen v gumových pantoflích, mám pořádné boty, ale přesto se bojím šplhat po sypkých srázech a raději volím bezpečnější trasy. Pár metrů pode mnou asfaltová silnice, to by nemuselo dopadnout dobře. O kus dál je sráz hluboký několik desítek metrů a holky i v pantoflích po něm šplhají jako kamzíci, já radši opět volím pěšinku. Fyzických pádů, interiérových i exteriérových, z různých výšek i terénů už mám ve sbírce bohužel dost a o další nestojím. Stačí, že jsem si tu před pár dny rozbila o nízký vchod do koupelny hlavu a v úspěšné, ale zároveň hloupé snaze rozlousknout zuby skořápku mandle si nejspíš vylomila kus plomby. Holky ze mě asi mají trochu legraci, ač to nedávají moc najevo, a průběžně se mě snaží přesvědčovat, že cesta je “bezpečná”.

Druhý den se mě Tanpa, který s námi nebyl a kterému to nějaká mniška vyslepičila, dokonce ptá, jak to, že jsem se bála, a taky se trochu culí. Tak se snažím vysvětlit, že o návštěvu lékaře nestojím. Nejen z finančních důvodů, ač mám pojištění snad dostatečné. Teď máme namířeno k jeskyni, ke které se váže zajímavý příběh. Žila a meditovala tu osamělá mniška. A otěhotněla. A některý z bohů (už nevím, jaký) se nad ní po narození dítěte smiloval a “nadzvedl” strop jeskyně, protože byl příliš nízko, dva lidé by se tam těžko vešli. Jeskyně je asi hodně oblíbené meditační místo, je tu matrace, soudek s vodou, pár kousků nádobí. Taky několik fotek Jeho Svatosti dalajlamy a dalších vyšších představitelů buddhismu a velký kus nejspíš magnetitu, celý obalený drobnými mincemi. A ve stropě mi holky ukazují tři hluboké dolíky po třech prstech, jak posvátná ruka strop nadzvedla. Při zpáteční cestě nakoukneme do internátní školičky, patřící k vedlejší vesnici. Dva zhruba padesátiletí učitelé nás pohostí vodou a čajem, jeden z nich se se mnou dokonce pobaví anglicky. Ve škole je zhruba stovka dětí věku do prvního stupně, domů se dostávají na víkend. V jedné budově jsou třídy, kuchyně i pokojíčky s trpasličími postýlkami, taky lehce smradlavá komůrka neboli WC. Celé zakryté střechou z průhledného vlnitého laminátu. Škola je postavená nově, mě přesto připadá, že jsem se ocitla na začátku minulého století, všechno mi tu připomíná fotky z dětství mých prarodičů. Zase jeden ze zážitků, které se mi vryly do paměti.

Taky jsem musela přetáhnout fotky na flashku, pamět byla plná. Ale pořád mám co fotit, tak doufám, že budu mít dost kapacity a nebude potřeba další paměťové karty kupovat. Je to zvláštní pocit, nevydělávat a jen utrácet, koukat se, jak zdroje mizí. I když se jedná o dost nepatrné částky, počítám pečlivě. Nakonec, po kontrole zůstatku a předpokládaných nákladů, se rozhoduju pro koupi zpívající misky. Původně jsem si ji chtěla koupit až před odjezdem domů, ale vypadá to, že bych s financemi mohla vyjít. S trochou opatrnosti by mi rozpočet mohl vyjít i na výlet do Dharamsaly, pozdravit Jeho Svatost dalajlamu. S cestou do Nepálu jsem se rozloučila, to už je moc velká položka. Na zázraky věřím, ale zadarmo se tam asi nedostanu.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #23 – Jeden den šéfkuchařkou a do sandálů ponožky

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #25 – Vnitřní svoboda v klášteře

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT