Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #27 – První zkamenělina

Alenka v klášteře #27 – První zkamenělina

173

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Je konec července. Dny se pomalu začínají krátit a ve Spiti zřejmě nastalo období mraků. Pokud je zataženo po většinu dne, znamená to i chladnější vodu na mytí, zase se pomalu začínám otužovat. Červnové počasí bylo opravdu horké, sluneční paprsky byly ostré tak, že téměř pronikaly skrze tělo. Teď je výrazně příjemněji. Ráno a večer na mikinu a ponožky, během dne tak akorát na tričko s krátkým rukávem. Zimu si představovat raději nechci. V oknech jsou jednoduchá skla bez jakéhokoliv těsnění. Ač je klášter nový, někde jsou skla už i popraskaná, já si své okno hned zkraje pobytu vyspravila izolepou. V učebně kus skla v okně dokonce chybí. Těsnění není ani ve dveřích, ty jsou úplně nejjednodušší, jaké jsem kdy viděla – bez kliky, jen s madlem a jednoduchou petlicí, takže všude neustále profukuje. Hliněné podlahy jsou studené, na nich jen obyčejný zátěžový koberec. V mém pokoji vínově červený, v barvě mnišského roucha a mé jógové podložky. Topení tu není, loňskou zimu měly mnišky v pokojích malá kamna na dřevo. Letos nejspíš opět odjedou někam jižněji, bylo to tady hodně náročné.

O hygieně v zimě, vzhledem k situaci s teplou vodou a vodou vůbec snad raději ani nechci přemýšlet. V srpnu je tady prý počasí ještě o něco chladnější a já pomalu začínám přemýšlet, kdy se vydám na zpáteční cestu. Teoreticky plánuju dvě varianty – buď pobýt poslední týdny před odjezdem domů v Manali a znovu učit Wangchuka a mladé mnichy a pak se na pár dní zastavit v Dharamsale, odtud pak do Dillí. Nebo se pokusit najít si v Dharamsale práci a pobýt tam déle, což bych raději. Zatím nevím, jestli mi v tomhle pomůže Pema nebo jestli to půjde jiným způsobem. Ze Spiti bych se chtěla vydat, než tady bude velká zima, na druhou stranu do Manali se mi zas tolik nechce, hlavně kvůli komfortu – koupelně, velikosti pokoje, klidu kolem. A smradu ze skládky obklopujícím tamější klášter. Ve Spiti jsem si zamilovala absolutní ticho a v noci nekonečnou tmu, po obojím se mi bude stýskat. I když často poslouchám hudbu a od Kuby jsem si zkopírovala pár filmů a písniček, klidu si nesmírně vážím. Pořád mě baví chodit sama na procházky do hor, nechávat se objímat větrem a znovu a znovu upírat pohled na štíty hor. Nakonec si užívám i “stav” offline bez internetu. Je příjemné nemuset kontrolovat, jestli mi náhodou někdo nepíše, i když zpráv z Čech je stále méně a méně a když už se dříve nějaká zpráva objevila, sama jsem byla občas překvapená, kdo a proč mi asi tak píše. Připojení fungovalo spíše v noci než během dne a pokud jsem nechávala tablet puštěný, aby se zprávy stahovaly, data rychle ubývala. Jako všechno, i tohle je jen o pocitu a o egu, které má rádo pocit důležitosti, a o připoutanosti k pozornosti ostatních. Bez internetu je to pohoda a psina zároveň. Připadám si tak trochu uklizená, nedosažitelná a nedostižná, na dovolené od všeho a od všech. Co se mám dozvědět, to se dozvím, dříve nebo později. V Čechách něco podobného asi dlouhodobě zažívat nebudu, tak proč si to neužít tady.

Po dvou měsících se s těžkým srdcem rozhoduju, jestli nemám či mám zrušit výuku Thinly a Žabičky. Tenzin Zangmo by se přesunula do skupiny k velkým mniškám. Thinly se během hodin čím dál častěji ztrácí ve svém světě, nedává pozor, neudělaly jsme žádný pokrok. Pořád dokola se učíme barvy a na obrázcích poznáváme zvířata a předměty, nikam to nevede. Žabička je na tom o něco líp, alespoň občas uhodne barvy, ale s gramatikou to na ní nezkouším. Po pár pokusech jsme skončily tam, kde jsme začaly – u přidání “s” v množném čísle podstatných jmen. A přestože už před mým příjezdem znala anglickou abecedu, nepodařilo se mi naučit ji číst, ani to, co to sama napsala. Prostě odhláskuje písmenka a je spokojená. Nevím, jak jí mám naučit spojovat písmenka do slov a slova do vět. I Tanpa už se Tenzin Zangmo ptal, jestli by chtěla k velkým mniškám, párkrát byl svědkem našich hodin. S Tanpou se nakonec domlouvám, že starší mnišky rozdělíme do dvou skupin a Thinly a Tenzin Dolma mít angličtinu nebudou, nemá to žádný smysl. Vypadá to, že Thinly nakonec nebude “studovat” nic, v klášteře zůstane jen tak a bude pomáhat v kuchyni a s dalšími pracemi. Asi je to nejlepší, co ji mohlo potkat. Starší mnišky mají různé úrovně znalosti a výuka ve dvou skupinách bude efektivnější. S Tanpou jsme přečetli jednu učebnici pro děti a teď jedeme další, o něco složitější. Nejen pro něj, ale i pro mě, Tanpa občas nechápe zadání cvičení a vysvětlení toho, co má udělat, zabere víc času než cvičení samotné.

K mé radosti mnišky lehce poupravily jídelníček. Jídlo se víc střídá, na snídaňové menu zařadily i mé oblíbené bramborové paranty. Taky mirku – sladké noky z odpalovaného těsta, omaštěné máslem a promíchané s drobnými kousky sladkého sušeného tvarohu. Tohle jídlo mi trochu připomíná naše ovocné knedlíky. Hodně zasytí, žaludek doslova zaplácne. Je výborné, ale kalorickou hodnou raději ani nechci znát. A k obědu je dvakrát týdně fazolový dál, který Ramesh dělá vynikající. Pořád se snažím být s jídlem opatrná. Někdy se daří, jindy méně, spíš to i míň řeším. Na některých částech těla stále zůstávají měkoučké tukové polštáře, jinde, třeba na kolenou, v horní části hrudníku a kolem ramen začínají vylézat kosti. Od poklon při púdžách už začínám mít prošoupané tepláky. Ty tu stejně nejspíš nechám, stejně jako pár dalších kusů oblečení. Trička po bráchovi, která jsem si sem vzala, protože jsou dlouhá a netáhne mi na záda. Ze zásob už zbývá jen pár žvýkaček, tři bonpary a jedna hašlerka. Po odevzdání dárků, spotřebování učebních materiálů a oblečení a zkonzumování dobrot bude bágl na cestě domů výrazně lehčí. Suvenýry povezu jen drobné a lehké.

Komik podruhé

Kuba a Nunu u nás pobyli tři dny, pak uložili velké bágly do komory vedle mého pokoje a jen nalehko se vydali prozkoumat další části Spiti. Původní plán na jeden či dva dny se protáhl na necelý týden a my si pomalu začínali dělat starosti. Nebylo po nich vidu ani slechu, Tanpa dokonce jeden večer strávil objížděním Kazy, jestli je nepotká. Já si vzpomněla na svou cestu do Spiti, kdy se o mě maximálně postarali, na indické poměry mi přišla cesta zajištěná velmi dobře. Až na to, že pokud bych se neptala a nevyzvídala, sami by mi nejspíš nic neřekli a z Manali do Kazy by mne dopravili jako zavazadlo. Takový trochu paradox, mají hosty, kterým obratem splní, co jim na očích vidí, ale hosté samotní nemusí nic vedět, o nic se starat. Ovšem když host projeví svobodnou vůli, sami si dělají starosti.

Kuba s Nunu nakonec do kláštera dorazili a Tanpa se nabídl, že je vezme do Komiku, který ještě neviděli. Jsou rádi a já též, na cestu se k nim přidám. Na výlet jedeme i přesto, že v Kaze už druhý den není nafta a my nádrž doplňujeme z klášterních zásob. Že už jsem v Komiku byla, není překážkou, klidně bych sem jezdila každý týden, jak jsou ty hory krásné. Kratší trasa je tentokrát kvůli špatnému stavu komunikace zavřená, tak jedeme objížďkou přes Langhzu. Zastavíme tu se na čaj u rodiny Tanpova bratra a jak ve vesnici samotné, tak i několikrát během cesty potkáváme místní, kteří nabízejí zkameněliny. I ty nejmenší děti za námi běží a volají fossils, fossils, ale v jejich taštičce jsou jen obyčejné kameny, bez otisku. Od jedněch dospělých prodavačů nakonec Kuba s Nunu za sto rupií zkamenělou ulitu koupí. Jsou krásné, ale mě se za ně nechce moc utrácet, mám raději suvenýry, které lze alespoň nějak používat.

Když o něco později dorazíme do Komiku, je tu rušno. Turistický byznys dorazil i sem, u kláštera je jedna budova vyhrazená pro ubytování a oproti minulé návštěvě tu stojí několik aut. Potkáváme tu i Pemu a dalšího kamaráda mnicha, Gathuka. Přijeli zkontrolovat stavbu nové budovy, která bude sloužit jako muzeum, předtím byli v Demulu obhlédnout práce na nové knihovně. Moc spokojení nejsou, práce jsou odvedené dost ledabyle. Okna usazená nakřivo, řemeslníci tak trochu nespolehliví. Asi by potřebovali víc dozoru, ale na to teď nejsou lidi. V klášterní jídelně nám mniši připraví oběd a i tady na starém kredenci leží s cedulkou for sale pár fosílií. Neodolám, vybírám tu nejmenší, asi dvoucentimetrovou ulitu, a jdu se ven mnichů zeptat, co za ni chtějí. Klášter bych eventuálně pár rupiemi podpořila. Mniši se na mne podívají a pak jeden klidně odvětí – nic. “Vážně, jsi si jistý?” ptám se raději. “Ano,” odpoví mi. “Nic.” Tak i já mám suvenýr, mnichům několikrát děkuju a jsem jim vděčná. A jen o pár dní později, při jedné z odpoledních procházek, nacházím tři zkameněliny kousek od našeho kláštera. U cesty, po které chodím téměř denně už několik týdnů. Bez brýlí pořád vidím dost špatně, prostě jsem se sehnula a kamínky sebrala. Pak mě napadá, kolik toho kolem nás leží, stojí či běží, a my to nevidíme, neslyšíme, ignorujeme. Při procházkách se mi otázky do hlavy vkrádají pořád a na spoustu z nich stále nemám odpovědi. Proč přikládáme význam a hodnotu lidem, věcem, situacím? Čím menší výskyt, tím vzácnější? Proč si spjatost s místem či člověkem vykládáme jako pocit bezpečí, když je to pořád jen pocit a za hodinu nebo zítra může být vše úplně jinak? Kdy jste naposledy zapomněli něco udělat a kdy jste naposledy zapomněli po něčem toužit, něco chtít? A pak se ptám, jestli jsou všechny ty otázky položené správně. Jestli se neptám způsobem – Jakou ponožku si ráno oblékáte první, pravou nebo levou? Ale ponožka není pravá nebo levá, je jen pravá a levá noha. A kdo řekl, že levá je levá a pravá je pravá? Tak takhle to vypadá, když má někdo spoustu času na čtení a přemýšlení.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #26 – Čech, Španělka a Kolumbijec na návštěvě

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokowang

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet