Domů ProTibet naživo Himálajem za Tenzinem #5 – Túra na Hatu Peak

Himálajem za Tenzinem #5 – Túra na Hatu Peak

951
Cesta autem

Pět statečných cestovatelek se vydává do Himálaje. Jejich cílem je klášter Ki v údolí Spiti. Zde žije malý tibetský mnich Tenzin – adoptivní syn jedné z cestovatelek. Zvládnou náročnou cestu a indický životní styl? #himálajemzatenzinem

Jsme v horách, ale zatím pouze na samém začátku naší cesty. V Čechách jsem si tak nějak zjednodušeně představovala, že nás čeká jednodenní putování z Dillí směrem na sever do hor a budeme v cíli. V zapomenutém horském údolí Spiti, kde se nacházejí starodávné buddhistické kláštery, včetně toho, kde žije i náš adoptovaný mnich Tenzin.

Nás však ještě čeká pořádný kus cesty a několik dní strávených v autě na silnicích, které nejdou ani při sebelepší vůli nazvat silnicemi. Právě po jedné takové míříme směrem do Narkandy, která bude naší příští zastávkou. Počasí je všelijaké, nad horami jsou těžké mraky a cesta neubíhá ani moc rychle, protože úzká silnička se klikatí a je plná nepřehledných zatáček. Přesto, že Tenzin řídí svižně a sebevědomě, tak naše rychlost v obtížném terénu nepřesahuje 50 km/h. Po několika hodinách jízdy a malé přestávce se ocitáme v Narkandě právě v době oběda. Vzrostlá zeleň nás všechny udivuje, jsme v nadmořské výšce 2500 metrů obklopeny krásnými stromy a bujnou vegetací, zatímco v Evropě bychom narazili jenom na kleč. Asi je to dané i příznivou teplotou a velkým množství srážek.

Městečko je plné bahna, lidí, krav a jiných zvířat. Domy se ztrácí v mlžném oparu a dešťových mracích, takže ani nemáme možnost vychutnat si monumentální výhledy, které toto horské letovisko nabízí. V místní jídelně nad pálivým jídlem (bohužel ho mají pálivé i ti, co si objednali zdánlivě nevinné Sweet and sour chicken) promýšlíme další plány. Část naší výpravy je nakloněna pokračování v cestě, neboť počasí neláká k vycházkám, ale většina odhlasuje nasadit pláštěnky a vyrazit do deště, protože v autě už trávíme docela dost času.

Tenzin nás odveze  kousek za město a v lese na malé silničce vysadí. Pokyn je jasný, půjdeme pořád po této cestě do kopce a náš průvodce nás za dvě až tři hodiny nabere na vrcholu kopce. Osaměly jsme tu a připadáme si trochu jako Jeníček s Mařenkou v pustém lese. Tenzinův příkaz zněl „držet se ve skupině”, a tak pro stoupání zvolíme klidnější tempo s ohledem na nejpomalejšího člena výpravy – mě. Nesu jen malý batoh s jednou lahví vody, foťákem, IPadem, opalovacím krémem a mikinou, přesto si připadám, jako kdybych nesla patnáctikilový batoh, a špatně se mi dýchá. Cesta vede pořád jen do kopce, takže musím každou chvíli odpočívat. Holky alespoň stíhají fotit zajímavé rostliny (objevily jsme tu divoce rostoucí tymián a mátu), brouky a motýly, a tu a tam i úchvatné výhledy, neboť počasí se zlepšuje a déšť chvílemi ustává.

Himálajem za Tenzinem - Město

Dalším zpestřením našeho výstupu jsou roztodivné dopravní značky nabádající k troubení, pomalé jízdě, či jen upozorňující na neobvyklou zatáčku. Někde si vystačí jen s grafickou značkou, jinde je přidána i celá rýmovačka na téma, že se nemá spěchat. Cesta díky tomu není nudná, nějakou značku najdeme v každé zatáčce a jen málokdy se opakují. Nejvíce nadšená z toho je Veronika, myslím, že by mohla ze svých fotografií značek a nápisů vydat odbornou publikaci. Navíc má z nás nejvíce energie, takže když se po dvou hodinách já a dcera pod vrcholem už jen pomalu ploužíme, Veronika si na záda hodí ještě i Majdin batoh. Právě v tuto chvíli nás předjíždí v autě Tenzin. Vzdávám  se  a i s Majdou se necháme těch 150 metrů na vrchol autem dovézt, ale Martina, Kamila a Veronika dojdou do cíle naší cesty po svých. Jsme na vrcholu majestátní hory jménem Hatu Peak a myslím, že většina z nás dnes překonala své výškové rekordy, nacházíme se 3400 metrů nad mořem. Trochu překvapivé je, že sem vede poměrně výstavní asfaltová silnička, takže nemůžeme vyprávět o nějakém horolezeckém dobrodružství, ale i tak si připadáme jako objevitelé a dobyvatelé. Pochutnáváme si na banánech a sušenkách, které přivezli Tenzin a Hamu. Energii potřebujeme dobít všichni a jsme rády, že dolů a do Narkandy se můžeme svézt autem.

Slunce mezitím zapadlo, Tenzin našel ubytování v místním penzionu, kde se nám líbí natolik, že se rozhodneme si nechat večeři přinést na pokoj. Máme chuť na teplý sladký čaj Masalu a nějaké rýžové a nudlové jídlo. Asi za půl hodiny se objeví hotelový poslíček. Jídlo nese zabalené v papírových kornoutech a čaj v mikrotenových sáčcích, na což všichni vyvalíme oči. Doma bych asi horkou pochoutku z igelitu nepila, představujíc si všechny ftaláty a jiné škodliviny uvolněné do nápoje, ale tady není jiná možnost, a tak se společně pustíme do večeře.  Po ní stihneme ještě dlouhou debatu o smyslu života, a o tom co nás činí šťastnými. Je to zajímavá diskuze, protože je s námi i Tenzin a Hamu, takže povídáme a povídáme skoro do půlnoci. Venku svítí velký měsíc v úplňku a tak se snažíme ještě před usnutím o pár fotek, abychom měly na Narkandu památku, neboť hned zítra ráno odjíždíme do Sarahanu, další zastávky na naší cestě.

Přečtěte si předchozí část: Himálajem za Tenzinem #4 – K chrámu za svatým mužem

Přečtěte si následující část: Himálajem za Tenzinem #6 – Nocujeme v areálu chrámu

Vzdělání buddhistických mnichů v severní Indii můžete podpořit svým zapojením se do Adopce ProTibet a adoptováním malého buddhistického mníška. Děkujeme. #adopceprotibet

Adopce ProTibet

Kromě malých mnichů podporujeme i buddhistické mnišky, jejich vzdělání můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #vicnezdarek #buddhovydcery

Podpořte MOST ProTibet a buddhistické mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

Zimní patička GIVT