Himálajem za Tenzinem #7 – Mlhu a mraky střídá nádherný výhled

Himálajem za Tenzinem #7 – Mlhu a mraky střídá nádherný výhled

411
Sdílejte
Hory

Pět statečných cestovatelek se vydává do Himálaje. Jejich cílem je klášter Ki v údolí Spiti. Zde žije malý tibetský mnich Tenzin – adoptivní syn jedné z cestovatelek. Zvládnou náročnou cestu a indický životní styl? #himálajemzatenzinem

Je ráno, probouzíme se po noci strávené v chrámovém okrsku v Sarahanu. Starodávná dřevěná věž nám vyhráváním veselých melodií z ampliónů obohatila velkou část noci. Trochu unaveni míříme na snídani do stejného bistra, které nás včera poctilo nejpálivějším jídlem celé naší cesty. Tenzin tentokrát dává podrobnější instrukce majiteli a výsledkem je moučná placka a čočková kaše, zcela nepálivá, což nám přijde báječné.

Dnešní budíček byl časný, máme před sebou mnoho kilometrů, které nás posunou opět o něco blíže k našemu cíli, odlehlému údolí Spiti v Himálaji. Tentokrát doslova, máme namířeno do Recong Pea, kde potřebujeme získat propustku, neboť Spiti se nachází těsně u hranic s Tibetem a toto území je již pásmo s indickou armádní  posádkou, vzhledem k vojenské přítomnosti Číny v Tibetu. Donedávna byla turistika v tomto údolí zcela zapovězena a ani dnes není příliš rozšířená díky nutnosti získávání povolení a obtížně sjízdným cestám. Do údolí Spiti se dá vstoupit na obou stranách pouze přes vysoká horská sedla a jen v období od června do konce září, jinak tomu brání sníh a neprůjezdné silnice.

Tenzin má v plánu dojet do Recong Pea do 14. hodiny, abychom stihli úřední hodiny pro vydávání propustek. Stejným údolím, jakým jsme včera putovali do Sarahanu se suneme dále směrem na severovýchod. Osídlení již není tak husté, zeleně také hodně ubylo a hluboko pod námi se klikatí v údolí dravá řeka. Část cesty se kocháme pohledem na údolí a řeku téměř z ptačí výšky, zanedlouho však sjíždíme až dolů k řece a jedeme po jejím břehu. Aut na silnici už je málo, potkáváme hlavně pomalovaná nákladní auta, a tu a tam nějaký starodávný přeplněný indický autobus v protisměru. Cesta pěkně ubíhá, až na vyjímku, kdy se nám do cesty připlete skalní sesuv a nutí nás jet po jiné straně řeky, než Tenzin původně chtěl. Už se ani trochu nedivíme, že silnicím chybí asfalt a jízda připomíná cestu kamenolomem. Posledních pár kilometrů před Recong Peem, zrovna ve chvíli, kdy se nám všem chce na toaletu z nepřetržitého poskakování po hrbolatých cestách, jedeme skoro 40 minut podél téměř souvislého pásu indických armádních kasáren.  Míjíme přesunující se vojenská auta, což jakékoliv vysedávání s holým zadkem u silnice zcela znemožňuje. Odbočit není kam (silnici svírá z jedné strany řeka a z druhé mohutná skalní stěna). Odnáším si ponaučení, že v horách musím na vhodném místě jít na záchod i když vůbec nebudu potřebovat, protože nikdy nevím, za jak dlouho bude možné zastavit.

Do našeho cíle dojíždíme včas. Auto necháváme na velkém parkovišti v centru města, které hlídá početná smečka volně žijících psů a jdeme do přilehlé budovy vyřizovat povolení.  Je to zde prázdné a opuštěné, pouze jediný úředník a my. Chová se mile a vstřícně, dostáváme několikastránkové formuláře na vyplnění a odevzdáváme své pasy. Ve formulářích musíme podrobně popsat plán své cesty a místa, která chceme navštívit a kde hodláme nocovat. Nicméně po předchozím vyplňování žádosti o indické turistické vízum, už by mě nepřekvapil ani dotaz na velikost bot, značku mého oblíbeného parfému a jména spolužáků z první třídy. Po vyplnění formulářů jdeme do jiné kanceláře na druhé straně parkoviště. Jsme jedna po druhé předvolány k fotografování na povolení. Toto povolení se ovšem nevydavá jen tak na počkání, a tak nás Tenzin zanechává poblíž parkoviště v příjemné restauraci ve společnosti Hamu, a sám jde vyřešit zbytek administrativy, což zabere zhruba další dvě hodiny. Najednou je tu pozdní odpoledne a s ním i dešťové mraky. Opouštíme rušné Recong Peo a jedeme nahoru do kopců do místa zvaného Kalpa.

Také Kalpa se topí v mlze a v mracích, a Tenzin je trochu smutný, neboť měl pro nás připravenou procházku a nějaké překvapení, ale počasí tomu nepřeje. Ubytujeme se v prázdném penzionu ve strmém svahu, kde jsme jediní hosté. Ani u jiných objektů v sousedství nejsou vidět žádné stopy života . Z místa mám zvláštní pocit, jako kdybych přijela do jindy rušného letoviska, ale mimo hlavní sezónu.

VýhledPřed našimi pokoji se nachází nádherná terasa se zelenobílou dlažbou. Když vidím tuto terasu vzpomenu si na fotku, kterou jsem viděla na stránkách MOSTu od účastníků stejného výletu z předešlého roku. Byla to fotka, která mě doslova nalákala do Indie. Zelenobílá terasa a z ní výhled na překrásné hory zalité sluncem. Hlavou mi proběhne scénka, jak jsme se s Tenzinem potkali v Dillí na letišti a já mu plná nadšení vyprávěla o tom, jak moc se těším a jak jsem viděla krásné fotky od účastníků z minulého roku, Tenzin mi smutně odpověděl: “To je špatné, protože už máš nějaké očekávání a můžeš být zklamaná.” Na letišti jsem moc jeho větu nechápala, ale teď si na to vzpomenu, protože opravdu cítím malé rozčarování, že z terasy vidím jen husté mraky a kousek příjezdové cesty, namísto nádherného panoramat hor.

I tak zde malou chvíli posedíme, než nás déšť zažene do pokoje. Majitelé pro nás připravují večeři, nikam nemusíme chodit a večer bude lenošivý.  Je to příjemné, neboť cestování autem po krkolomných cestách a včerejší napůl probdělá noc mi dala docela zabrat.

Ráno se budím odpočatá a když vyjdu na terasu, jsem odměněna krásným pohledem na Kinnaur Kailash (posvátná  hora této oblasti je velmi podobná svou siluetou Kailashi v Tibetu). Tenzin je také spokojený, protože to bylo jeho slibované překvapení pro nás, které včera nevyšlo. Dnešní ráno mi připadá jako malý zázrak a jsem ráda, že se můžeme alespoň krátkou chvilku tímto majestátním výhledem potěšit, než zamíříme do Nako, které bude první zastávkou v údolí Spiti.

Vzdělání buddhistických mnichů v severní Indii můžete podpořit svým zapojením se do Adopce ProTibet a adoptováním malého buddhistického mníška. Děkujeme. #adopceprotibet

Adopce ProTibet