Himálajem za Tenzinem #8 – Konečně ve Spiti

Himálajem za Tenzinem #8 – Konečně ve Spiti

259
Sdílejte

Pět statečných cestovatelek se vydává do Himálaje. Jejich cílem je klášter Ki v údolí Spiti. Zde žije malý tibetský mnich Tenzin – adoptivní syn jedné z cestovatelek. Zvládnou náročnou cestu a indický životní styl? #himálajemzatenzinem

Po krásném probuzení v Kalpě s pohledem na zasněžené hory a posvátný Kinnaur Kailáš, vyrážíme směr údolí Spiti, kam Tenzin plánuje dorazit ještě dnes odpoledne. Dozvídáme se, že cesta bude náročnější a po ne úplně bezpečných silnicích. Posíláme domů SMS s tím, že nás čeká náročný úsek cesty a ještě vůbec netušíme, že se za půl dne ocitneme v oblasti, kde není telefonní signál a tudíž nebudeme moci dát vědět svým blízkým, že jsme v pořádku, což vyvolá doma mnoho otazníků, jak to s námi je.

Oblast, která leží za Kalpou se mění razantně a připomíná pustou měsíční krajinu. Nevidíme žádné domy, stromy, zvířata, jen divokou řeku a horské údolí, kterým právě projíždíme. Provoz na kamenité cestě není skoro žádný, jen občasný náklaďák v protisměru. Míjíme stavební dělníky, kteří s palicemi v ruce rozbíjí velké kameny na menší štěrk, a potom k našemu překvapení spatříme skupinu bílých cyklistů a cyklistek v seniorském věku, kteří jedou stejným směrem jako my. Vzhledem ke špatnému povrchu cesty a kamenům máme přibližně stejnou cestovní rychlost, takže se v údolí Spiti potkáme ještě několikrát.

Poprvé na vojenském stanovišti, kde musíme předložit cestovní dokumenty. Indové kontroly pojímají velmi důkladně, takže tu máme půlhodinku na srdečné popovídání s kanadskými turisty, kteří mají v plánu stejný okruh jako my, cestu ze Shimly přes Kazu do Manali, ale s tím rozdílem, že oni chtějí vše zvládnout na kolech za šest týdnů. V ten moment si připadáme jako zhýčkaní turisté a obdivujeme jejich výkon, vzhledem k náročným podmínkám i jejich věku.

K velké radosti Veroniky je cesta opět zpestřena o poučné rýmovačky v angličtině, jak dobře řídit v údolí Spiti, které jsou na velkých zelených tabulích podél cesty. Občas musíme přejet přes řeku na protější břeh po úzkém zavěšeném mostě ozdobeném tibetskými praporky, takže máme co fotit. Jízda je navzdory své délce velmi zajímavá, počasí ukázkově krásné s modrým nebem bez mráčku a průzračně čistým vzduchem, ráz krajiny se každou chvíli mění. První část cesty absolvujeme v hlubokém údolí sevřeném z obou stran vysokými skalami, ale jak se blížíme více do hor, tak se silnička zařezává více a více do skal v úzkých nepřehledných serpentinách, a my stoupáme vysoko nad řeku. Před námi se otevírají nekonečně daleké výhledy na krásné hory.

Himálajem za TenzinemUprostřed pusté krajiny najednou přes sebou vidíme malou vesnici, která je naším dnešním cílem. Je posazená vysoko nad údolím s řekou a v její těsné blízkosti jsou úzká obdělávaná políčka s luštěninami, bramborami a obilím. Tenzin zastaví hned na jejím okraji, abychom se ubytovali v domě s krámkem a penzionem nad ním. Náš dům patří k těm modernějším stavbám ve vesnici, v pokoji nacházíme dvojpostel a povlečení potištěné motivem stodolarových bankovek. Když vyhlédnu z našeho okna a vidím okolní domky seskládané z neomítnutých kamenů a jejích střechy pokryté větvemi a suchou slámou, připadá mi, že kontrast nemůže být humornější. Vybalování je velmi rychlé, chceme stihnout vycházku v tomto nádherném a konečně už tibetském místě. Na plácku před penzionem je velký modlitební mlýn a mohyla navršená z kamenů popsaných tibetskými nápisy. Holky hned fotografují malé a roztomile ušmudlané tibetské děti, které nás zvědavě okukují. Tenzin nás ovšem posílá na cestu, která vede dále nad vesnici na vysoký kopec a prý je z ní úžasná panoramatická vyhlídka. Majda, Tenzin a Hamu se neúčastní, protože chtějí zůstat ve vesnici a my čtyři holky vyrážíme vzhůru po cestě do kopce. Nejde se mi moc dobře, připadám si jako osmdesátiletá stařena. Navzdory nadmořské výšce je horko a řídký vzduch také není úplně nejlepším faktorem pro stoupání. Vzpomínám na dokumenty v televizi, kde ukazovali horolezce, kterým chybělo třeba 100 metrů k výstupu na vytouženou horu a oni se obrátili a šli dolů. Náš cíl také není daleko, před sebou vidíme další velký modlitební mlýn a posvátné místo, ozdobené barevnými praporky. Když se tam konečně, jako poslední, dobelhám, mám v sobě pocit vítězství. Pohled dolů na vesnici je úžasný, máme ji jako na dlani. Vidíme, že ve středu se nachází průzračně modré jezero. Vybalíme své svačinové zásoby a sedíme a kocháme se pohledem na úžasné hory okolo nás.

Himálajem za TenzinemZatímco Martinu a Kamilu to táhne ještě dále do hor, kde vidí velkou zlatobílou stúpu, mě a Veroniku zaujal zvuk tibetských trubek, který se začal ozývat z velkého stanu uprostřed vesnice. Rozdělíme se do dvojic, Martina s Kamilou pokračují ve výstupu a já s Veronikou scházíme zpátky do vesnice. U cesty na nás čeká velký černý pes s rolničkou na krku – tibetská doga. Mám psy moc ráda, takže ho přátelsky přivítám a pes se k nám přidá jako společník na cestě úzkými křivolakými uličkami, připomínajícími Minotaurovo bludiště. Uličky jsou poměrně opuštěné, jen někde narazíme na malé děti. V jedné uličce si fotím malého, asi šestiletého klučinu. Velmi mě překvapí, když za námi posléze přiběhne a z kapsy svých děravých tepláků vytáhne chytrý telefon a vyfotí si nás také. Je to zvláštní situace, neboť jsme na konci světa, v chudé oblasti, navíc bez telefonního signálu. Zanedlouho objevujeme velký červený stan, který už bohužel ztichl, takže koncertu tibetských hudebníků se už nedočkáme. Stan se nachází v objektu místního kláštera a Veronika se pouští na malou obhlídku. Já se psem ještě obcházíme kolem, dovnitř si netroufáme. Po chvíli se otevře jedno okno ve velké budově a jeden z mnichů volá psa domů. Tak vida, celou dobu nám dělal společnost klášterní pes a dokonce nás sem tak trochu i přivedl.

Vracíme se zpátky k našemu ubytování a objevujeme v boční uličce malý obchůdek s místními suvenýry a dárky. Vybírám si jednoduchý, malý, trochu otlučený bronzový zvonek, o kterém mi prodavačka říká, že je starý a pochází z Tibetu. Venku postávají místní ženy v tradičních pestrobarevných oděvech a nabízí ručně tkané šály s úžasnými vzory. Já a Majda už své dvě šály máme, protože jsme si je loni koupily jako dárek k Vánocům z internetového obchodu MOSTu ProTibet. Stejně však koukám a obdivuji nápaditost, cit pro barvy a různost vzorů místních prodejkyň. Připadá mi, že ani jedna šála není stejná. Vím, že se sem určitě přijdu ještě jednou po ránu podívat, teď však spěcháme za Tenzinem a ostatními. A těšíme se na večeři. Dnešní večeře je jiná, poprvé ochutnáváme tibetskou specialitu, knedlíčky momo, taštičky z těsta se sýrovou či bramborovou náplní. Zkoušíme obě dvě jejich varianty – vařenou i smaženou. Majda, která už nejedla několik dní nic sladkého, si objednává tsampu s medem, jakousi variantu naší krupicové kaše. Sedíme v jídelně, kde kromě nás a majitelů je ještě jeden turista středního věku evropského vzhledu. Snažíme se tipovat, odkud asi je. Když vypadne proud a majitel jídelny donese svíčky, dáváme se do řeči. Jedná se o bývalého výsadkáře britské armády, který se po ukončení služby v armádě rozhodnul procestovat Himaláje na motorce.

Vidím, že svět je plný lidí, kteří mají chuť poznávat a objevovat s důvěrou nové končiny. Přála bych si aby jich takto cestovalo co nejvíce i od nás z Čech. Vždy mi připadalo, že se světa a cizích lidí obávají nejvíce Ti, co nikdy neopustili rodnou hroudu.

Přečtěte si předchozí část: Himálajem za Tenzinem #7 – Mlhu a mraky střídá nádherný výhled

Vzdělání buddhistických mnichů v severní Indii můžete podpořit svým zapojením se do Adopce ProTibet adoptováním malého buddhistického mníška. Děkujeme. #adopceprotibet

Adopce ProTibet