Himálajem za Tenzinem #9 – Manévrujeme nad propastí

Himálajem za Tenzinem #9 – Manévrujeme nad propastí

517
Sdílejte

Pět statečných cestovatelek se vydává do Himálaje. Jejich cílem je klášter Ki v údolí Spiti. Zde žije malý tibetský mnich Tenzin – adoptivní syn jedné z cestovatelek. Zvládnou náročnou cestu a indický životní styl? #himálajemzatenzinem

V Nako se mi spalo velice dobře. A teď se mi i dobře vstává. Je docela brzy ráno, ostatní ještě spí, ale mě přijde škoda nevyrazit na vlastní pěst do úzkých kamenných uliček. Potkávám se s Veronikou, která měla stejný nápad. Vybaveny foťáky chceme zachytit atmosféru krásného slunečného rána v malé vesnici. Vracím se ještě jednou k mohyle z kamenů s vyrytými nápisy a fotím je. Nejvíce se mi líbí jeden kámen, ve kterém je písmo stylizováno do obrysu, který mi připomíná  jaka. Později mi Hamu řekne, že je to mantra Óm mani padme húm. V ulicích je daleko větší život než včera, vidíme školačky ve stejnokrojích spěchat do školy, stařenky s ručně tkanými šály na trhu a volně potulující se zvířata všeho druhu, která nepospíchají vůbec nikam. Roztomile působí nesourodá trojice – kravička, malý oslík a pes. Vesnička je plná kontrastů: prašné cesty lemované šedými kamennými domky s roštím na střeše a veselé pestrobarevné oblečení jejich obyvatel, ženy s malým dítětem, kravičkou a v pozadí dům se satelitem. Lituji, že tady nezůstaneme delší dobu, určitě by se tu dala udělat spousta dobrých fotek.

Takže hurá na snídani, tentokrát to vyhrála sladká kaše tsampa. Po snídani balíme naše zavazadla na střechu Tenzinova auta. Cestou opět míjíme skupinku kanadských cyklistů, na kteréme zamáváme a za malou chvíli potkáváme neobvykle dlouhou kolonu aut v protisměru. Od Tenzina se dozvídáme, že je to rinpočhe z kláštera Ki, který zřejmě jede na oslavy do kláštera v Nako. V turistickém průvodci jsem se dočetla, že rinpočhe Lo Čchien Tulku je údajně současnou inkarnací  “Velkého překladatele” Rinčhena Zangpa, který přinesl v 10. a 11. století buddhismus do západního Tibetu. Je mi trochu líto, že jede do Naka, které my opouštíme, takže ho nebudeme moci spatřit na vlastní oči. Nicméně alespoň míříme do míst, která založil před 1000 lety jeho předchůdce.

Himálajem za Tenzinem

Tempo naší cesty je velmi poklidné, neboť silničky se klikatí nad vysokými srázy po levé straně a přes vysokou skalní stěnu po pravé straně řidič nevidí, co ho čeká v další zatáčce. Za jednou takovou zákrutou zjišťujeme, že silnice je zavalena ohromným balvanem, který zabírá velkou část cesty. Před námi stojí ve frontě již dvě terénní auta, a všichni pozorujeme deset místních mužů, kteří se různými kladívky a majzlíky snaží tuto skálu rozbít. Přemýšlím, jestli tu strávíme den nebo týden, když v ten okamžik se Tenzin rozhoduje, že zkusí kámen přece jen objet. K mé hrůze to jde jen na straně, kde je příkrý sráz do údolí. A tak pomalu centimetr po centimetru za hlasitého pokřikování a gestikulování můžu s kladivy manévrujeme nad propastí. Vzhledem, k tomu, že sedím na té nesprávné straně auta a mám výhled přímo dolů, krajnice zde není, odříkávám v duchu modlitbu a opravdu se bojím. Těch několik vteřin je neskutečně dlouhých, ale máme je za sebou a také kámen, který bránil v průjezdu. Pohledem do zrcátka zjišťuji, že nás nikdo z aut stojích před námi ani za námi nenapodobil a všichni čekají na odstranění překážky.

Zbytek cesty do vesnice Tabo už je klidný a když sem dorazíme v době oběda, můžeme na tomto krásném a liduprázdném místě obdivovat tisíc let starý klášter založený Rinčhenem Zangpo. Vzhledem k pokročilé denní době navrhuje Tenzin nejdřívě oběd v přilehlé restauraci, kterou mají dva izraelští majitelé. Jejich jídelníček je mezinárodní, a tak kromě indického jídla obsahuje i izraelskou a arabskou kuchyni, což s radostí přivítáme, neboť rýže a pálivé čočky jsme už trochu přejedení.

A potom vzhůru na prohlídku starodávného kláštera. Je to celý soubor zvláštních staveb s hliněnou omítkou a malinkými vstupními dveřmi, ve kterých se člověk musí hodně sehnout, aby mohl projít.  Nejdříve naše oči musí přivyknout na pološero, neboť tato stavba nemá okna, pouze tu a tam malé otvory propouštějící světlo u stropu. Výzdoba je však fascinující, ve velkých místnostech je vyobrazena spousta Buddhů v nadživotní velikosti. Do tohoto okamžiku jsem si myslela, že Buddha je jen jeden, ale Tenzin nám vysvětluje, že jich je mnoho. Buddha vzdělání, medicíny, soucitnosti a mnoho dalších, jejíchž jména jsem zapomněla. Nejvíce mě překvapilo, že se počítá i s budoucím Buddhou, jehož jméno je Maitrea. Uvnitř kláštera se nesmí fotit a tak si všechny zážitky odsud odnášíme jen ve vzpomínkách.

Při odjezdu z vesnice Tabo potkáváme muže na motorkách a Tenzin v nich poznává lidi, co ho navigovali okolo spadlého balvanu. Za nimi do vesnice přijíždějí i další auta, takže je vidět, že cestu se podařilo zprovoznit a ani to netrvalo tak dlouho, pouze několik hodin. Připadá mi to jako úctyhodný výkon, bez jakékoliv techniky, zbíječek a jen s kladivy rozebrat kus skály.

Himálajem za Tenzinem

Cesta z Tabo směrem do Kazy je daleko příjemnější, než předchozí úsek cesty. Projíždíme teď krásným údolím, ve kterém i přes jeho velkou nadmořskou výšku pěstují lidé jabloně a obilí. Obydlí si staví místní lidé všichni v podobném stylu s plochou střechou, která slouží ke skladování paliva na zimu. Naše rychlost je teď lepší než dopoledne a vzhledem k tomu, že se pohybujeme na dně údolí, ztratila jsem své obavy, že bychom mohli spadnout ze srázu do propasti. Slunce se chýlí k západu a Tenzin navrhuje malý osmikilometrový výlet, což trochu vyděsí Majdu, která si myslí, že půjdeme někam do hor pěšky. Místo toho odbočujeme autem z naší cesty a vyjedeme malou silničkou trochu do kopce, aby se nám naskytnul pohled na vesnici Dhankar a zajímavé skalní útvary, které ji obklopují. V zapadajícím slunci působí místo magickým dojmem. Protahujeme zde svá těla rozlámaná jízdou po kamenitých cestách necestách a naši pozornost upoutávají krásné oblázky různých barev. Chceme si nějaký vzít na památku, ale zjišťujeme, že tenhle šedý s bílým proužkem je zajímavý, ale ten celý bílý jako vajíčko také, takže nakonec každá z nás nese plné hrsti kamenů Tenzinovi do auta. Ten je z naší dětinské radosti pobavený, ale naoko vyhrožuje, že musíme zanechat něco ze svých zavazadel zde, aby nás auto uvezlo.

Téměř za tmy se nám podaří dojet do Kazy a sháníme ubytování. Kaza je hlavním městem údolí Spiti, jsou tu obchody, nově postavený klášter, tržiště a také několik hotelů a hostelů. Ubytování nemáme dopředu zajištěné, v údolí není telefonní signál, takže hledáme a na druhý pokus uspějeme v hotelu Old Monk, který vypadá příjemně a ve srovnání s předchozími dny až luxusně. Co je pro nás však nejdůležitější je slabá, ale fungující Wi-fi, takže můžeme poslat krátkou zprávu mailem domů do Čech, že jsme naživu.

Přečtěte si předchozí část: Himálajem za Tenzinem #8 – Konečně ve Spiti

Vzdělání buddhistických mnichů v severní Indii můžete podpořit svým zapojením se do Adopce ProTibet. Adoptujte si malého buddhistického mníška. Děkujeme. #adopceprotibet

Adopce ProTibet - Mniši