Michal v Himálaji – Nejsilnější moment v Ki

Michal v Himálaji – Nejsilnější moment v Ki

350
Sdílejte
V severoindickém Himálaji strávil Michal půl roku. V klášteře Ki učil informatiku a angličtinu místní buddhistické mnichy. Přečtěte si jeho postřehy, zážitky a radosti. #michalvhimálaji
Po půl roce pobytu s mnichy v klášteře Ki u tibetských hranic bych se s Vámi rád podělil o své velmi silné zážitky a popřál vám, abyste i vy měli možnost zažívat v životě krásné věci a byli šťastní.

Co je pravda?
Od té doby, co jsem zpátky doma svádím každodenní souboj se svým egem. Je to velký pokrok, protože před návštěvou Indie jsem byl sám sebou hluboce utlačovaný, bez šance postavit se na odpor. Teď jsem schopen aspoň na krátké chvíle otevřít svou duši a splynout se všudypřítomnou energií tekoucí ve vztazích s lidmi, stromy, zvířaty i věcmi. A věřte mi, je to mocný pocit, mocný a poddajný zároveň. Možná, že je jen iluzí, ale pak kdo ví, co je vlastně pravda. Pro mě je pravdou to, co člověku prospívá. Takže děkuju mnichům z kláštera Ki v údolí Spiti za to, že jsem teď tím, čím jsem: ”Vím, že sám o sobě nikým”.

Nejsilnější moment
Nejsilnějším momentem v Indii, teď když už jsem doma, pro mě bylo určitě loučení s mnichy. Nedovedete si představit, jakou lásku a úctu mi prokázali a jak hluboce jsem to prožíval. Myslím, že tibetský budhismus je něco nesmírně cenného a já jej teď vidím jako ohromnou sílu dobra, která dokáže svým jemným působením zbavit člověka utrpení a přinést mu…no, co myslíte?

Poslední příběh o bubnování
No ale teď už k poslednímu dni, kdy proběhlo samotné rozloučení. Byl to hezký den hned od rána. Od devíti do desíti jsem si mohl užít svou poslední hodinu s malými mníšky. Výpravěl jsem jim příběh s obrázky o málem africkém chlapci, který rád bubnuje a tím zachrání svou rodinu před podivnou příšerou z temných jeskyní. Příšeře se totiž chlapcovo bubnování zalíbí natolik, že místo sežrání jeho rodičů a tety, začne tančit, až je nakonec tak unavená, že se sotva odplazí zpátky do své jeskyně. Chlapec mimo jiné tímto skutkem přesvědčí svou tetu, že je opravdu dobrým chlapcem a ta už na něj od té chvíle nikdy nezvyšuje hlas. Sklidil jsem za toto výprávění od malých mníšků potlesk, tak hádám, že to nebylo nejhorší.

Kamna a focení na sto způsobů
Čas do oběda jsem strávil v kuchyni vyhříváním se u kamen, což byla v těchto dnech jedna z mých nejoblíbenějších činností. No a pak to začlo. Nejdřív jsem měl společně oběd s hlavním lámou kláštera a dalšími mnichy, které jsem už teď mohl s čistým svědomím nazývat opravdovými přáteli. Po obědě následovalo tradiční focení na tisíc způsobů snad s každým s mnichem v dosahu 1 km. Měl jsem na sobě super skoro-mnišskou róbu, kterou jsem od mnichů dostal darem, takže mě to vlastně i docela bavilo.

Slzy radosti a dojetí
No a pak se odehrál asi nejemotivnější moment v mém životě – rozloučení se studenty. Bylo jich několik desítek a představte si, každý z nich měl pro mě připravenou bílou šálu tzv. khatak. Symbolizuje čistotu a soucítění a Tibeťané jej darují například právě při loučení. Tuto hedvábnou šálu mi každý z nich dal na krk a já cítil slzy hrnoucí se mi do očí z té nesmírně čisté energie, která mě obklopovala. Přál bych to zažít každé bytosti na této planetě, jelikož některé věci jsou nepopsatelné a přesto jsou tak ohromně cenné. Co mi teď ještě vytanulo na mysli?

Kratochvíle s pivem
Ale nepředbíhejme. Rád bych popsal i pár posledních dní před mým odjezdem, které byly rovněž velice zajímavé. Začínala už pořádná zima. Možná právě pro zahřátí mi mniši tajně vozili piva, které kupovali v blízkém městečku Kaza. Tajně proto, aby se to nedověděl hlavní láma kláštera, který je velice přísný a mniši samozřejmě alkohol nesmějí pít. Oni však věděli, že já mám pivo rád a tak mi tím chtěli udělat radost.

Češi v klášteře při natáčení fimu
Další vtipnou příhodou bylo natáčení bolywoodského filmu, které se v klášteře v mých poslední dnech uskutečnilo. Neměl jsem vůbec tušení, že se něco takového chystá, a tak mě velice překvapilo, když jsem na hlavním nádvoří kláštera našel kamery a produkční tým s vysílačkami, pomocí kterých komunikovali i na poměrně malé vzdálenosti. Role mnichů v tomto filmu spočívala v předvedení tradičního tance “čham”, který slouží jako forma meditace a kterým se rovněž prokazuje úcta bohům. Zatímco mniši tančili svůj tradiční tanec, proplétala se mezi nimi svůdná, západně vypadající Indka, beze slov zpívající tak, aby se přes celou scénu mohla později dát nějaká jímavá indická melodie. Nakonec se točilo až do pozdního večera a natáčení se dokonce zúčastnilo i pár západních turistů, kteří zrovna v klášteře Ki byli. Dokonce dva z nich byli Češi. Já jsem se bohužel zúčastnit nemohl, jelikož jsem zrovna vyučoval. Škoda, třeba jsem se mohl stát slavným. I tak jsem měl ale fajn večer, jelikož když se tito západní komparzisti konečně z natáčení vrátili, strávil jsem s nimi super čas na standardním potkávacím místě v klášteře, totiž v kuchyni. Po dlouhé době jsem slyšel češtinu a po dlouhé době jsem měl možnost zahrát si šachy s Izraelcem jménem Lior.

Jak vypadala moje výuka angličtiny a počítačů?

Mniši u počítačů
Po obědě vedu hodiny počítačové gramotnosti až od 14:30. Učím vždy tři skupiny mnichů po půl hodině. Absurdní trochu je, že poslední dobou přes den téměř vůbec nefunguje elektřina, což učení počítačů docela ztěžuje. Učím je proto na tabuli teoreticky o paměťové kapacitě, binární soustavě a složení počítače. Je to trochu škoda, jelikož jsem mnichy před prázdninami, když ještě fungovala elektřina, začal učit trochu programování ve Scratchi. To je výukový nástroj pro děti a hodně je to bavilo. Pár dní zpět jsem se ale dozvěděl, že v klášteře je generátor, proto se pokusím dojednat jeho využití pro výuku.

Angličtina s mnichy z filozofické třídy
Tyhle hodiny s nejstaršími mnichy mám rád, jelikož si už anglicky můžeme popovídat, občas s nimi můžu i zavtipkovat a taky je lépe poznat. Opět většinou odkládám doporučenou učebnici bokem a snažím se do nich „nahustit“ anglickou gramatiku, jelikož to je to jediné, co jim skutečně chybí. Po hodině volna a večeři pak pokračujeme dále anglickou konverzací. Vybíráme si různá témata, co je ale fascinuje nejvíce, jsou debaty o buddhistické filosofii. Pro mě jsou některé termíny a obraty opravdu oříškem, neboť jsem buddhismus nestudoval a tak, když se začne příliš filozofovat, vracíme se zpátky do standardní výuky. Myslím, že to ale není úplně na škodu, protože mniši, když chtějí, tak mluvit umí, jen přesně nevědí jak.

Turisté jsou zdrojem zábavy
Někdy se na tyhle hodiny přijde podívat nějaký turista, což mě vždycky trochu znervózní, ale poslední dobou už to zvládám dobře. Jinak turisté, kteří přicházejí do kláštera, jsou jedním z mých zdrojů zábavy. S mnichy samozřejmě taky často mluvím i mimo hodiny, ale je fakt, že tím, že neznám jejich jazyk (tibetštinu či spitštinu), tak je naše komunikace malinko omezená. Jediný mnich, se kterým jsem schopen plně diskutovat je Takpa Tapke, jeden z místních učitelů. Často toho využívám a ptám se na věci z budhismu, kterým nerozumím.

Teorie strun a teorie relativity spolu s meditací
A turistů po prázdninách taky ubylo, ale naštěstí se vrátili malí mnichové, takže mám o zábavu postaráno. Někdy, když mám volno, tak si taky čtu o fyzice (teorie strun, teorie relativity – je to zajímavé, ale moc tomu nerozumím) a jindy se snažím programovat jednoduchou 2D hru (vesmírné závody). Hodně často ale nejde proud, takže tohle z větší části odpadá. Začal jsem i trochu meditovat, ale zatím nevím, jak úplně na to, takže žádných vesmírných stavů nedosahuji.

S pozdravem Tashi Delek Michal

Do kláštera Ki se vypravilo i pět cestovatelek. Žije zde adoptivní syn jedné z nich – přečtěte si zatím poslední část jejich vyprávění: Himálajem za Tenzinem #7 – Mlhu a mraky střídá nádherný výhled

V klášteře Ki pomáháme mnichům od roku 2008, kdy se nám podařilo nejprve zlepšit životní podmínky malých chlapců. Dnes už se můžeme plně věnovat zlepšování jejich studijních výsledků. V klášterní škole studují chlapci ve věku od 6 do 14 let. Do jejich podpory se můžete zapojit prostřednictvím projektu Adopce ProTibet.

Adopce ProTibet

Klášter Ki patří k linii Gelukpa a byl pravděpodobně založen v 11. století v údolí Spiti. Leží ve výšce 4 166 m n. m. nad řekou Spiti a už v roce 1855 v něm studovalo přes 100 mnichů. Dnes je jich v klášteře přes 300. Podle pramenů byl klášter založen učencem Dromtönem v 11. století, což byl žák slavného učitele Atíši. Podkladem k tomuto tvrzení mohou být také pozůstatky zničeného kláštera Kadampa z nedaleké vesnice Rangrik, který byl zničen ve 14. století. Zdi kláštera jsou pokryty malbami a freskami, jsou to příklady klášterní architektury 14. století. Klášter byl v roce 1975 poničen zemětřesením, ale za pomoci indické vlády byl opraven. V klášteře probíhal také archeologický výzkum, stejně jako např. v dalším významném spitském klášteře Tabo. V klášteře Ki se nachází sbírka vzácných buddhistických rukopisů, soch Buddhy i nástěnných maleb. Nejvyšším představeným kláštera je Jeho Eminence Ločhen Tulku Rinpočhe.