Domů ProTibet naživo Alenka v klášteře #20 – Stavím a nic mi nechybí

Alenka v klášteře #20 – Stavím a nic mi nechybí

2365

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Kowang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Pátý týden se šest hodin výuky scvrklo na jednu čtvrteční, možná ještě bude jedna v sobotu. V pondělí tady obvykle máme celodenní volno, tentokrát jsou však pozvány místní ženy, které společně s mniškami pomáhají zedníkům. Holky už během mého pobytu párkrát pomáhaly a mou pomoc odmítaly, že prý je to těžká práce. Tak jsem aspoň udělala pár fotek. V úterý máme volno místo pondělka a ve středu se jde zase pracovat na stavbu. V pátek jsou tady volby a mnišky volí v místech svých rodišť, což prakticky znamená celodenní volno. Středeční stavební brigáda je už bez pomoci místních a jedna z mnišek mi dokonce nabízí, že se můžu přidat. No jasně, že chci.

Zametáme hrubé podlahy v nových pokojích druhého křídla kláštera a pak i část střechy, poléváme vše vodou a holky do nich postupně vtírají různé směsi, připravené z vody, čerstvého kravského lejna, pravděpodobně cementu, jemného písku, soli a naředěných obilných kvasinek. Pokud mohu soudit, první vrstva podlahy je jen z hlíny a je hodně popraskaná, novými vrstvami se praskliny zahladí. Všechno se míchá ve velkých nerezových kádích. Krumpáčem, holýma rukama. Takže už je mi jasné, proč jsem v pondělí cítila kravičky. Přemýšlím, čím to, že jsem se z jednoho rozestavěného domu v Čechách dostala do dalšího v Indii a zakusila si, jak se věci dělají jinak. Víc ručně, s minimem nářadí a bez elektřiny. Vodováhu jsem při vyrovnávání podlah neviděla ani u zedníků, natož u mnišek a mám nepatrné podezření, že i některé schody jsou různých rozměrů. No a podlahy jsou prostě trochu hrbolaté. Stejně se tady sedí na zemi a nastavení nízkých stolků se podlaze přizpůsobí. Ovšem holky jsou do práce zapálené, přestože práce je chvílemi opravdu namáhavá. Nošení kýblů se směsí do patra nebo až na střechu, pytlů s cementem nebo s lejny a míchání v kádi je práce spíš pro chlapy, ale žádná z nich nedává najevo únavu. A mě při tom všem běhání povolí pravé koleno tak, že večer můžu celkem pohodlně odcvičit jógovou sestavu.

HimálajNěkdy přemýšlím, co mi tady chybí a nechybí zároveň. Nemusím se starat o jídlo, na druhou stranu si jen tak nemůžu udělat, na co mám chuť. Přestože mám do kuchyně volný přístup a Tanpa mi několikrát říkal, ať si kdykoli vezmu nebo uvařím, co budu chtít, tak jednoduché to není. Když se jednou opravdu do kuchyně vydám, v lednici najdu máslo, mléko, rajčata a čerstvé chilli papričky. Co bych z toho vyrobila, nevím. Uzmu aspoň jedno rajče, po dlouhé době si zase dávám čerstvou zeleninu. Příště si možná z bedýnky vylovím mrkev nebo papriku. Když bude. Kromě chilli v různých podobách tady koření téměř nepoužívají, v kuchyni jsem viděla jen jednu dost zašlou, osahanou a omaštěnou plastovou krabičku se žlutým práškem. Zelenina se konzumuje prakticky jen tepelně zpracovaná. Z té naší známé lilek, rajčata, brambory, paprika, mrkev, hrášek, cibule, česnek a občas žampiony. Z ovoce banány a meloun, na rozdíl od Manali, kde v době mého odjezdu akorát dozrávaly jahody a třešně. Manali je navíc známé svými jabloňovými sady. Další druhy zeleniny, které jsou ve Spiti vidět, neznám, ale dobré je vše.

K obědu je vždy rýže a luštěninový dhal, někdy trochu restované zeleniny. K večeři je dušená nebo restovaná zelenina, někdy trochu dhalu a placky čapátí nebo knedlíčky tingmos. Na večeře po prvních dnech lehce rozhozeného trávení nakonec chodím. Jednak nechci, aby o mě měli starost (což měli a dávali to jasně najevo) a jednak mám hlad. Mističku zeleniny žaludek snese, moučné přílohy si odpouštím. Budíček se ustálil na půl šesté, během ranní púdži zvládám půl hodiny poklon a snídaně je až v osm, to už mívám opět hlad. Ke snídani někdy rizoto, někdy čapátí, jindy hustá polévka s noky a zeleninou – kapustou nebo špenátem. Taky paranty, prakticky naše obyčejné bramborové placky. Ty jsou nejlepší s jačím máslem a džemem. Zatím se mi nic nepřejedlo. Když mám chuť na něco, co zrovna ten den není, stačí počkat do zítra či do pozítří. Většinou na to ale stejně zapomenu.

Z dalšího, co jsem nakonec bez násilí opustila, je internet. Tedy konkrétně stránky s novinkami nebo Facebook. Když už se mi někdy něco podaří otevřít, zase to zavřu. Nějak mě to nebaví. U dat mi skončila platnost, ale online zůstávám. Jen se to odečítá z kreditu určeného primárně na volání. Takže se mi stahuje pošta a odpovím, až se dostanu na wifi. Během jednoho dne už mi ani nepřijde, že by mi chyběly chaty a messengery. Dokonce začínám uvažovat o rukou psaných dopisech. Taky občas přemýšlím, kdy si ještě naposledy holit hlavu a kdy už to nechat růst, ale nemám s sebou hřeben. Ten by se snad v Kaze na rozdíl od mycí houby a deodorantu koupit dal. S deodorantem začínám šetřit, dokonce zkouším dny bez něho. Je to nepředstavitelná výzva, doma v Čechách by něco podobného vůbec nepřipadalo v úvahu. Zatím mi nepřijde, že bych smrděla, jelikož se myju. Mýdlem. Každý den.

Přečtěte si předchozí část: Alenka v klášteře #19 – Pláču, když je mi smutno

Přečtěte si následující část: Alenka v klášteře #21 – Volby v himálajských výškách

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Kowang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT nebo zakoupením fotografie z projektu Buddhovy dcery.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #buddhovydcery

Podpořte mnišky přímo na http://bit.ly/MostProTibet

GIVT pomáhá