Alenka v klášteře #1 – Odjíždím

Alenka v klášteře #1 – Odjíždím

475
Sdílejte
Cesta

Naše dobrovolnice a kamarádka Alenka se vydala na půlroční cestu do indického Himálaje. Její cíl byl jasný – budu učit angličtinu v ženském klášteře Koang, který leží v údolí Spiti. Jak to dopadlo? #alenkavklášteře

Přibližně od září 2015 se pomalu začínám chystat na cestu. S kamarády z MOSTu ProTibet ladíme termín, kvůli podnebním podmínkám se začátek pobytu odhaduje přibližně na duben. Dostávám kontakt na bývalou dobrovolnici, která mi dává pár tipů k vízu, výuce, cestě a dalším praktickým věcem. Protože se do Indie obecně doporučuje očkování, hledám informace i k němu. Obecně nejsem velký fanda západní medicíny (pokud tedy pominu záležitosti jako sádra na zlomenou nohu) a nakonec, po diskuzích s kamarády i jednou paní lékařkou, která sama do Indie jezdila, se rozhoduju proti. Očkovat se nenechávám.

TibeťanéDalší na seznamu je vízum a tady nastává malý zádrhel. (Nejen) abych nemusela platit v Čechách zdravotní pojištění, plánuju pobyt na dobu o pár dní přesahující půl roku. Nicméně běžné turistické vízum se dává na 180 dní a obvykle začíná platit dnem vydání. Tak do téhle krabičky se bohužel nevejdu. Hledám další varianty, ptám se bývalých dobrovolníků a píšu mail i na ambasádu. Odpovědi se dost různí. Nakonec to riskuju a žádám přibližně 6 týdnů před odletem o běžné turistické vízum.

Pracovníci na ambasádě si vyžádají ještě jedno potvrzení od indické neziskovky a žádost mi hned vrací, že mám přijít až s dalším potvrzením. Při druhé návštěvě se dozvídám, že si musím vyplnit žádost o studijní vízum (jako důvod návštěvy uvádím studium buddhismu v klášterech, “výměnou” za výuku angličtiny). Žádost mám podat tak dva týdny před odletem a pak prý vše bude v pořádku. Vzhledem k tomu, že tou dobou už mám dávno koupenou letenku a podanou výpověď v práci, je to trochu stresující. A taky mi to poněkud nabourá koncept, že o cestě hodlám říct své rodině až ve chvíli, kdy budu mít vízum v kapse. Ne, že bych čekala nějaké nepříjemnosti, jen si z nějakého důvodu myslím, že by to mohlo být jednodušší.

Na poslední chvíli to oznamovat nechci, oznámení tak proběhne necelé tři týdny před odjezdem. Je to překvapení, mají o mě starost (tedy spíš si myslím, že mají starost o můj zdravý rozum), ale nijak zvlášť to nikdo nekomentuje. Vědí, že by to stejně nemělo cenu. Sám partner mi pak prozrazuje, že mu moje máma jednou řekla, že nekomentuje nic, co dělám. V první chvíli mě to hodně zamrzí, ale později mi dochází, že se to dá vysvětlit různě. Třeba tak, že to, co dělám, ji nikdy nijak zvlášť nezajímalo.

Kdo se o cestě nedozvídá, jsou kolegové v práci. Někdo se občas ptá, co jdu dělat, co mám v plánu, jestli nejdu ke konkurenci. Odpovídám, že si dávám pár dní volna a pak se uvidí. Jednoduše, v bývalé práci není nikdo, s kým bych chtěla cestu sdílet, o kom bych byla přesvědčená, že pro ni bude mít pochopení. V očích všech vidím jen $.

blog-protibet-3Přibližně týden před odletem si jdu pro vízum, vše dopadlo dobře. Vízum je na tři vstupy a s platností do 24. 12. 2016. Okamžitě si, i když spíše z legrace, plánuju během pobytu v Indii i cestu do Nepálu a po návratu do ČR další cestu do Indie. Přeci jen mám zpáteční letenku na konec října, kterou nechci nechat propadnout ani za vysoký poplatek měnit. A taky mám v Čechách závazky, které budu muset vyřešit. Dokupuji poslední nezbytnosti jako léky, drogerii a jídlo na cestu a začínám balit. Je to přeci jen na půl roku, krosnu mám na 75 litrů a kromě osobních věcí povezu i dárky a výukové materiály. Oblečení vše pokud možno staré, které pak budu moct vyhodit. Krosnu nakonec přebaluju třikrát, pár věcí ubírám a dostávám se na 25 kilo. To už se na zádech unést dá.

Odlet mám v úterý 5. 4. v 10 ráno, zabaleno mám už v neděli večer. V pondělí ještě vyřídím pár úřadů, jdu si zaplavat a domlouvám si přespání v Praze, abych nemusela v úterý tak brzy vstávat. Vyrážím na autobus do Prahy. Po pár minutách v autobusu ve mně hrkne. Nevím, kde mám brýle. Ráno jsem si vzala čočky s tím, že je večer vyhodím a brýle měly být v příručním batohu. Ten jsem těsně před odjezdem přebalovala a pár věcí vyndala. Batoh je i tak přeplněný, v autobuse nemám šanci jej vybalit. Pěkně to začíná, jen co je pravda. Hned po příjezdu do Prahy naklušu na WC v obchodním centru a brýle v batohu najdu, ze srdce mi padá obrovský balvan. Nemusím se vracet.

Vzdělání buddhistických mnišek z kláštera Koang můžete podpořit každým svým internetovým nákupem přes portál GIVT.  Děkujeme. #klikniapomáhej #klikniprokoang #vicnezdarek

Podpořte MOST ProTibet přímo na http://bit.ly/MostProTibet